Inu, to bylo tak. Před pár dny v mé poštovní schránce přistál dopis. Ležel si tam, mezi hromadou letáků, neodolatelných nabídek a slevových kupónů.
Standardní obálka nadepsaná mým jménem a v levém horním rohu hlavička České televize ve všech svých barvách.
Česká televize, žádný Cetelem nebo snad modrý pruh na obálce (fuj!). Prostě Česká televize. Hlava začala šťastně výskat, že se zajímají o moji práci. Určitě narazili na nějaké moje texty (internet je mocný) a chtějí mě přizvat ke spolupráci. Nebo jim o mně někdo řekl? Byla jsem doporučena a oni mě teď chtějí poznat. Mají zájem o mé reportáže. Zajímám Českou televizi! Našli si mě.
Zadržovala jsem dech rozrušením. Adrenalin se mi rozléval po celém těle a já se nemohla dočkat až doma, v tichu a bezpečí své kuchyně, roztrhnu obálku a zjistím pravdu. Při odemykání dveří jsem se nemohla trefit do zámku, pak mi klíče dokonce nervozitou vypadly z roztřesené ruky. Náhle se otevřely dveře a v nich stál můj muž.
„Co se ti stalo? Jsi celá rudá“, otázal se mě zcela nenuceně.
„Píše mi Česká televize!“ vyhrkla jsem jedním dechem, až mi došlo, že od poštovní schránky až ke dveřím našeho bytu jsem se ještě nenadechla.
A pak to přišlo. „Jó, to bude o těch poplatcích. Čestné prohlášení, že platíme poplatky.“, řekl můj muž zcela klidně a odkráčel do nitra našeho bytu.
Štronzo! To bylo panečku vystřízlivění. V jedné chvíli jsem už jednou z redaktorek ČT a chvíli na to se musím zamyslet, jestli ČT skutečně platíme poplatky za televizi.
Muž měl pravdu, bylo to čestné prohlášení. A já zůstávám prozatím stále neobjevená.. ;)
