Běhání se stalo jedním z mých oblíbených koníčků. Relaxem, při kterém si fantasticky pročistím hlavu. A běh v mrazech? I ten má něco do sebe. Jen ta sluchátka, ta mi do uší prostě nejdou.
Zima ne-zima. Stačí dobré boty, funkční oblečení správně navrstvené a osvědčené běžecké trasy ve východní části Brna jsou celé jen moje. Co ve mně ale vyvolává myšlenku natolik silnou, že vzniká tento článek? Dotaz na vás, běžce se sluchátky. Není to příliš nebezpečná zábava?
Setkávám se s tímto jevem velice často, dokonce bych řekla, že převážnou většinu běžců, které potkám, zdobí sluchátka v uších. Já jsem tvor ustrašený, bujnofantaskní a z prachobyčejného stínu si dokážu vydedukovat minimálně masového vraha pět let na útěku z vězení. Proto mě při každém takovém střetu s běžcem, který má v uších sluchátka napadne, jak si běh může užít někdo, kdo kolem sebe neslyší vůbec nic, naopak je částečně zaslepený (povzbuzený?) hlasitou hudbou, která mu teče hluboko do hlavy.
Když vyběhnu do ulic, často se nejdřív musím vymotat ze spletitých cest a chodníků, předností zprava a přechodů pro chodce. Teprve až o nějaký ten kilometr dál můžu přestat být tak silně obezřetná před automobily. Jenže to se pro změnu začínám strachovat z nedostatku kolemjdoucích, tmavých zákoutí a dlouhých tichých cest beze svědků. Mít sluchátka, tak se asi zblázním. Neslyšet přijíždějící auto, nebo zrychlené kroky za zády, které sice většinou patří dalšímu běžci, ale jednou nemusí?!
Chápu, že každý si relax představujeme jinak. Někdo si běh bez muziky prostě představit nedokáže. Věřím, že bych si to také zamilovala, na běžeckém pásu v posilovně. Ale venku?
Buďte na sebe opatrní, vy co běháte, ale i vy, co se jen rádi touláte po nocích v tmavých a prázdných uličkách. Dívejte se kolem sebe. A poslouchejte...
