Povodně zrychlí krok, nikoliv ekonomiku

Existuje jakási představa, která se traduje mnoho století, totiž že náprava následků nějaké přírodní katastrofy (nebo jiného neštěstí, třeba rozsáhlého požáru městské čtvrti) představuje ekonomický impuls. Je to naivní víra v naplnění přísloví, že „všechno zlé je k něčemu dobré“.

Jako obvykle po povodních se toto doufání houfně objevuje a připojují se k němu i mnozí ekonomové zvučných jmen. Přitom jde o omyl vyvrácený nad veškerou pochybnost, přesto žije svým vlastním životem a je dokonce občas „potvrzován“ podivuhodnými propočty akademiků. Stal se součástí moderních mýtů.

Dobrá, připusťme na několik málo okamžiků, že pokud zničíme majetek za pět miliard korun a tento majetek obnovíme, znamená to růst. Takže pokud bychom zničili majetek za 50 miliard a obnovili ho, rostli bychom desetkrát rychleji? A v případě 500 miliard dokonce stokrát? Tak tedy proč, k čertu, nevezmeme dynamit, sirky, krumpáč a co má kdo po ruce a nejdeme si užít pořádné destrukce? Rozkopejme dálnice, rozbijme přehrady, zapalme domy a růst se dostaví.

Nedostaví. Pouze nahradíme to, co jsme již měli, k čemuž vynaložíme prostředky, které bychom vynaložili jinde na vytvoření hodnot nových. Jednoduše řečeno vezmeme (třeba) pět miliard ze zdrojů státu a soukromých osob. Vláda utratí tři miliardy za obnovu silnic a infrastruktury, přičemž tyto tři miliardy vezme z peněz na opravu jiných silnic a vybudování jiné infrastruktury. Soukromníci si pořídí nový nábytek, podlahy či zahraní techniku za peníze, které by utratili za oblečení, knížky nebo návštěvu kina. Stavební firma A, která bude dělat zakázky v rámci obnovy, nabere nové lidí. Možná ty stejné, které propustí firma B – její látání děr na silnicích se totiž odloží. Tento mechanismus popsal na jiném případě již francouzský génius Frédéric Bastiat před více než 150 lety.

Samozřejmě náš svět je dosti složitý, čemuž s oblibou říkáme sofistikovaný, což znamená mimo jiné pokroucený. Ironií osudu tak můžeme spekulovat o tom, zda ony tři miliardy (nechytejte mne za slovo, třeba sedm nebo deset - jde o příklad) vynaložené státem na nápravu škod po povodních, nebudou utraceny “lépe“, než jak bylo původně plánováno. I to je lichá úvaha, protože efektivita státu se nemění se situací, ale s jeho vnitřním uspořádáním a především s mírou přerozdělování. Zde budou tři miliardy přerozděleny tak nebo onak, což značí, že jejich využití bude stejně efektivní, jako by bylo využití v případě jiném. Snad pouze tehdy, kdyby stát tyto peníze ušetřil na svém vlastním provozu, by mohla změna způsobutracení přinést jistý užitek. Avšak v důsledku vždy nepatrný. To platí i oblíbené tezi, že třeba obnovené výrobní kapacity jsou efektivnější a vedou k růstu produktivity práce. Určitě existuje spousta takových případů. Stejně jako je jich spousta opačných - totiž takových, kdy podnik poskládá všechno, co je rychle po ruce, jen aby obnovil výrobu. Což jistě neznamená růst produktivity práce.

Pak můžeme také argumentovat tím, že miliardy vynaložené soukromými osobami by jinak tito lidé ponechali v bankách, protože celkově občané nemají chuť utrácet. Takže je k tomu povodně donutí, což podpoří růst. Vedle cyničnosti takové představy je tu i aspekt časový. I kdyby ony miliardy ještě měly zůstávat v bankách (na čemž prostě není nic špatného, i když si to mnozí ekonomové zvráceně myslí a dokonce to i veřejně hlásají), jejich nynější utracení stejně znamená jenom to, že nebudou utraceny za nové věci jindy – za měsíc, za půl roku, za rok. Princip zůstane vždy stejný.

Růstu by pomohlo jediné, pokud bychom si oněch pět (padesát., pět set) miliard vypůjčili a to pokud možno v cizině. Jenže jak známo, půjčené peníze se také musí vracet, nynější dluhem placený růst znamená splátkami vyvolaný pokles v budoucnu.

Celá tato hra na růstový podnět spojený s katastrofou byla, je a bude vždy hra s nulovým součtem. Co se na jedné straně vezme, to na druhé chybí. Mate nás to, že ono braní vidět je, ale to, co chybí, to vidět není. Ne nadarmo se Bastiatův text na toto téma jmenuje „Co je a co není vidět“. Ze zničení majetku (hodnot) nikdy nemůže vzejít ekonomický růst, tedy zvýšení blahobytu. Myšleno obecného blahobytu. Ten může růst pouze díky práci a kapitálu, přičemž povodně nepřinášejí ani jedno, ani druhé. O některých jednotlivcích to – samozřejmě – neplatí, pro ně se katastrofy stávají pravým požehnáním. Ale to je už jiná pohádka.