Nebojte se. Chtějte víc peněz

Nebojte se, řekněte si o přidání, pomůžete sobě i ekonomice. Vážně, je to tak. Výzkum společnosti PwC odhalil, že v disciplíně „chci za svoji práci více peněz“ jsou Češi nejhorší na světě. Tedy ze zkoumaných zemí.

Klíčová data výzkumu jsou tato: O vyšším platu se chystá letos a s výhledem na příští rok jednat pouze 22 procent zaměstnanců v České republice. Celosvětový průměr byl zjištěn na úrovni 42 procent. Zajímavé je, že tím směřujeme k Asii, nejblíže nám jsou Tchajwanci (23 procent) a Japonci (24 procent). I když, jak se to vezme. Protože největší tlak hodlají vytvářet zaměstnanci v Kataru (71 procent), Filipínách (70) a v Indii (69) – což je také Asie.

Podstatnější jsou možná sousedé. Středoevropský průměr je 37 procent, v Polsku a v Německu chce zatlačit na zaměstnavatele přes 40 procent lidí.

Samozřejmě jednat o vyšším platu je jedna věc, dostat ho je věc druhá. Ale co je důležité: Zaměstnanecký tlak na růst mezd znamená v důsledku a z makroekonomického pohledu ve skutečnosti tlak na růst produktivity práce a na růst přidané hodnoty.

A jak známo, s produktivitou práce (a tedy nutně ani s přidanou hodnotou) na tom nejsme nijak super.

Chci předejít obvyklým diskusním příspěvkům, které se vždycky objeví, když v blogu zmíním naši nízkou produktivitu práce. Takže dvě drobné odbočky.

První: Vážení, produktivita práce není to stejné jako intenzita práce, ve skutečnosti spolu vůbec nemusejí souviset. Když budou dva chlapíci skutečně usilovně a do vyčerpání tahat osm hodin bednu z místa na místo, jejich práce bude jistě velmi intenzivní, produktivita bude naprosto vepsí. Už jenom proto, že jeden důchodce s ještěrkou zvládne to stejné za zlomek času. A jak se říká: S prstem v nose.

Druhá: Za nízkou produktivitu práce nemohou „montovny“. Když odmyslím, že pojem montovna nemá žádný konkrétní ekonomický obsah a já opravdu neumím rozlišit, co montovna je a co montovna už není, tak řada výrob, kde se „něco montuje z dílů od subdodavatelů“ bude mít vcelku klidně velmi vysokou produktivitu práce a bude se v nich vytvářet vysoká přidaná hodnota. A ono to může být i naopak.

Tlak na růst mezd je tlakem na podnikatele/zaměstnavatele, aby se uvolil k novému přerozdělení vytvořené přidané hodnoty. Aby z ní větší díl formou vyšší mzdy šel zaměstnancům a nižší formou zisku směřoval vlastníkovi, který inkasuje za poskytnutý kapitál a za výkon v rámci organizace kooperačních vazeb, za riziko a další vklady do celého systému. Za nízké nezaměstnanosti, což tu máme, zaměstnavatel na požadavky zaměstnanců spíše přistoupí, neboť šance, že by za původní mzdu sehnal adekvátní náhradu není velká. Zároveň však chce udržet svůj zisk. Takže se pokusí zvýšit cenu výrobků (což mu trh příliš neumožní), zlepší organizaci práce, nalezne úspory, investuje do automatizace, robotizace nebo udělá jiné kroky.

Je to celé hodně zjednodušené, ale jakkoliv to tak nemusí na první pohled vypadat, tak požadavky na vyšší mzdy jsou skutečně pákou na zvyšování efektivity ekonomiky, na růst produktivity práce a na růst přidané hodnoty.

Takže nebojte se chtít více peněz. Vytváříte sice diskomfortní situaci pro svého zaměstnavatele, ale zároveň posunujete celou ekonomiku dopředu.