Mezi rozpočtovou Skyllou a Charybdou

Neříkám, že je úplně jedno, zda je v pololetí schodek státního rozpočtu 215 miliard nebo 271 miliard korun. Je to sakra rozdíl. Ale o budoucí české prosperitě bude rozhodovat něco jiného.

Abych byl správně pochopen. Schodek je velmi podstatný. Pokud se této vládě a příštím vládám nepodaří vyřešit stav veřejných financí, a to včetně naprosto tragických vyhlídek důchodového účtu, prosperita nebude určitě. Dokonce naopak. Čekala by nás naprosto špatná budoucnost.

Pro ilustraci: Řecku trvalo deset let, než se alespoň trochu vzpamatovalo z dluhové krize. A určitě je potřeba připomenout, že ještě stále nedosáhlo objemu ekonomiky, jakou mělo před faktickým státním bankrotem v roce 2010. Jistě, nebýt pandemie, bylo by to lepší, jenže to je taková trochu výmluva. Nelze očekávat patnáct let bez komplikace.

Takže zkrocení démona schodků a dluhu je úplně základní podmínka k tomu, abychom se vůbec začali bavit o nějakém příštím růstu.

Tady je právě to místo, kde vláda pluje mezi Skyllou a Charybdou. A kde by plula jakákoliv jiná zodpovědná vláda, to je vhodné si připomenout. Samozřejmě je tu možnost nezodpovědné vlády, která by říkala občanům, že všechno je v pořádku, že se nijak zvlášť šetřit nemusí. Konec konců ke státnímu bankrotu se dá nejlépe prodotovat, prohodovat a protančit. Ale berme to tak, že se bavíme o zodpovědných vládách.

Takže jakákoliv hypotetická zodpovědná vláda je v červenci roku 2023 skutečně v trochu zoufalé situaci. Na konci pololetí pracovala se schodkem 215 miliard. Nebýt Evropské unie, byl by vyšší, ale to není zase tak důležité, protože nebýt EU, celá struktura veřejných financí by byla trochu jiná. Řekněme, že by byla trochu posunutá, ale systémově bychom asi nenašli žádnou faktickou změnu. Dá se to říct i tak, že za naše pokažené veřejné finance skutečně nemůže Evropská unie.

Tato zodpovědná vláda ví, že na částku 215 miliard ji pomohly mimořádné příjmy, přesněji mimořádně vysoké příjmy. Pro druhé pololetí v podstatě nemůže s ničím podobným počítat, alespoň nikoliv v takovém objemu. A zároveň ví, že celkový schodek na konci roku 2023 by skutečně neměl překročit 295 miliard. Což je plánovaná suma, která je už tak strašně vysoká a poněkud nahlodává ono označení „zodpovědná vláda“, ale pořád je to lepší částka, než byly dřívější plány, takže alespoň dává trhům signál, že věci směřují v podstatě správným směrem.

Což je dobře, protože jinak platí, že trhy jsou z této země již řadu let poněkud nervózní a určitě neoplývají přesvědčením, že zodpovědnost je hlavní heslo státu.

Co tedy může dělat kterákoliv zodpovědná vláda v takové situaci?

Čekat na zázrak není zodpovědné. To můžeme rovnou odškrtnout.

Pak lze velmi pečlivě sledovat výdaje o „brousit“ ty, které může držet na uzdě bez nějakých legislativních změn, to znamená provozní výdaje státu.

To je dobré, ale je to málo.

Vzato přísně by měla vláda pro druhé pololetí přijít s úsporami odhadem 20 miliard korun. To se zdá jako nutné k udržení celoročního schodku pod plánem 295 miliard. Zda si to může aktuální kabinet politicky dovolit, to už není otázka ekonomická. V každém případě by to byl finančně správný krok a mimořádně by přispěl jak směrem k důvěryhodnosti českého státu, která dostala v posledních letech mnoho ran, tak k udržitelnosti vládních financí a samozřejmě také v boji s inflací. Který bychom, to je jednoznačné, potřebovali výrazně efektivnější a rychlejší.

Správná otázka zní: Jak je možné, že schodek rozpočtu je ohrožený, když příjmy jsou velmi dobré, v podstatě vyšší, než se dalo čekat a než byl plán?

No to je ta proklatá inflace.

Obvykle ekonomiky a vládních financí neznalí lidé tvrdí, že inflace úžasně pomáhá vládě (a teď následuje mnoho důvodů proč). Ve skutečnosti inflace v případě sociálního státu (a tím Česká republika je od zdravotnictví přes sociální oblast až po školství) výrazněji zvyšuje výdaje vlády než její příjmy. U „nesociálního“ státu, který občanům „nenahrazuje“ ekonomické potíže, je to jinak – tam inflaci nesou především občané, daňoví poplatníci. Ale sociální stát, ten z principu svého fungování (bránit dopadům cyklů na občany), platí za inflaci další nestabilitou vládních financí.

Důvod je jasný – když máte mandatorní a redistribuční platby navázané na inflaci (máte povinné valorizace nebo valorizovat z politických důvodů „musíte“), potom ale inflace ničí státní pokladnu a vede ke zvyšování schodku. To není věc názoru. To je matematika.

Z tohoto a mnoha dalších důvodů potřebuje vláda za každou cenu udržet schodek alespoň v plánované výši.

To je možné jenom dalším šetřením. Tím také pomůže v boji proti inflaci.

Ale podváže současně ekonomický růst – jinými slovy pomůže ekonomiku poslat do recese (což se teď právě v podstatě děje). Pravděpodobnost, že ta recese nebude úplně krátká, je značná.

Nebo je možné přece jenom popustit trochu otěže schodku a podpořit růst. Jenže za cenu delší inflace a vyššího dluhu.

Je to skutečně krásné místo mezi Skyllou a Charybdou.

Základní otázka dneška zní: Chcete být sežráni zleva nebo umláceni a utopeni zprava?

To celé není novinka. Do tohoto postavení jsme se dostávali poctivě celé dlouhé roky. Dnešní volba je již jenom a pouze mezi třemi zly.

První je největší: Tvářit se, že se nic neděje. Výsledek je jasný, zhroucení financí a zhroucení státu.

Které ze zbylých dvou zel je větší či menší, to je spíše věci ideologického zaměření každého z těch, kdo to posuzují. Ve skutečnosti na to ekonomie nemá seriózní odpověď.