Nic není zadarmo, i hotovost má náklady

Rád bych nadšené příznivce hotovosti upozornil, že nic není zadarmo. I hotovost má náklady. Možná nejsou tak vidět, jako náklady bezhotovostních plateb. Ale když něco není očividné, neznamená to neexistenci.

Možná jste tu silnou kampaň v médiích a na sociálních sítích zaznamenali. Je namířená proti bezhotovostním platbám. Jedním z mimořádně podivných argumentů horlivých zastánců hotovosti je, že bezhotovostní platby jsou drahé. Příslušné banovní poplatky možná jsou vysoké (a možná ne, bylo by nutné zkoumat věc velmi pečlivě a mimořádně hluboko do detailů). Ale mně jde o tu druhou stranu mince. Totiž o logicky vyplývající tvrzení, že hotovost je v porovnání s bezhotovostním systémem jakoby "bez nákladů".

Ono to tak možná může vypadat. Zvenku. A pro člověka neznalého ekonomických zákonitostí…

Jenže jak už nějakou dobu víme, tak oběd zdarma neexistuje

To je teze, jejíž princip vysvětli velký ekonomický mistr Frédéric Bastiat, pro století dvacíté ji rozvinul Milton Friedman, případně Edwin Dolan a mimořádně zpopularizoval tento koncept Dan Ariely v knize Jak drahé je zdarma. Všechno má náklady. Jenom někdy vidět jsou a někdy vidět nejsou (řečeno právě s Bastiatem).

Náklady hotovosti jsou velmi rozličné a spotřebitel se možná může uklidňovat tím, že on je nenese. Nebo přesněji je některými lidmi ujišťován o tom, že on je nenese.

Vážení spoluobčané. Především nevěřte nikomu, kdo vám bude tvrdit, že nějaké náklady neplatíte vy.

Snad nic nemůže být větší ekonomický nesmysl než tato pohádka o něčem, co vzniká z ničeho. Spotřebitel v konečném důsledku nese vždy a za všech okolností veškeré náklady všech operací, všech kooperací, interakcí a prostě každého ekonomického děje. To je dáno tím zcela nejjednodušším a naprosto elementárním ekonomickým zákonem. Spotřebitel je jediný, kdo má peníze. Že je to divné? Není.

Všechny peníze Billa Gatese jsou ekonomicky téměř irelevantní do chvíle, než něco z nich utratí za spotřebu. Může investovat miliardy a darovat další miliardy, ale to je z hlediska hospodářství v okamžiku investice či daru téměř nepodstatné. Podstatné však je, když utratí deset milionů a pokryje tak náklady a zisk nějakých producentů, mzdy jeho zaměstnanců a tak dále. Samozřejmě i ta investice je nakonec důležitá, ale až tehdy, kdy se promění ve mzdy a podobně. Peníze se nejprve musí přemístit od investora (Billa Gatese) k mnoha spotřebitelům (zaměstnanci dodavatele, stavbaři a tak dále). Počínaje dodavatelem technologie a konče instalatérem, který v nové továrně namontuje vodovodní kohoutky….

Všechno, včetně zisku, je hrazeno z přidané hodnoty. Tak to je a nikdy to nemůže být jinak. Dokonce i minulé ztráty bank ze špatných a nesplacených úvěrů se postupně rozkládají do cen nových úvěrů, které jsou následně hrazeny šťastnějšími podnikateli z jejich přidané hodnoty.

Přičemž přidanou hodnotu nakonec zaplatí konečný spotřebitel v ceně produktu nebo služby. To je mechanismus, jak spotřebitel platí veškeré náklady v celém hospodářství.

To stejné platí o všech nákladech hotovosti, jak procházejí celým produkčním řetězcem. Protože hotovost vyžaduje evidenci v pokladně, bezpečnostní opatření, zabezpečení při převozu, stojí něco při vkládání a vybírání, práce s hotovostí je časově náročná, to znamená mzdové náklady a pokud to dělá podnikatel osobně, pak jsou zde náklady nevyužité příležitosti, vždy zde hrozí riziko krádeže či dokonce loupeže… Těch nákladů je prostě hodně a z hlediska národní ekonomiky jsou to miliardy a desíty miliard ročně. Které platí spotřebitel.

Ale zdaleka to není všechno. Národní banka řídí emisi hotových peněz, jejich výrobu, oběh a následně také likvidaci. Náklady s hotovostí jsou obrovské a jde o další miliardy korun.

Někdo by mohl říct, že to hradí národní banka. Ale tady platí to stejné jako u podnikatelských subjektů. Nakonec veškeré náklady nese jenom a pouze spotřebitel, tedy jiný i slovy občan.  A to dokonce i náklady ČNB.

Osobně jsem proti zákazům či příkazům, v ekonomice nedělají dobrotu. Proto nevidím nic dobrého ani v nápadu prosadit ústavně právo na hotovost. To v principu a v důsledku znamená příkaz akceptovat hotovost v obchodech a službách. Pokud nějaký obchodník ale nebude chtít hotovost používat, toto ustanovení by ho k tomu nutilo, což je proti duchu ústavnosti v českém pojetí. Nejsem ale v žádném případě ani pro zákonem formulované vynucení akceptování bezhotovostních plateb. Oboje je naprosto stejně společensky a v důsledku i ekonomicky špatné.

Každý stát by měl se zákony velmi šetřit. Každá společnost by si měla rozmyslet, než nějaký zákon spáchá a uvede do života. A důvod chránit hotovost nebo chránit bezhotovostní platby žádný ve skutečnosti neexistuje.

Je jasné, že hotovost jednou v podstatě zmizí a bude marginální. To je totiž velmi ekonomické. Ale ať si trh rozhodne, kdy přesně to bude, jak intenzivní ten proces bude a ať vytvoří sám podmínky. Bránit tomu procesu ústavním přikazováním hotovosti stejně jako ho podporovat zákonným příkazem akceptovat karty je oboje špatné, neekonomické, socializující a konec konců především hloupé.