Peníze z nebe je třeba pálit, ne utratit

Na konci loňského roku se server iDnes zeptal českých ekonomických analytiků, co by pro blaho země udělali se 100 miliardami korun, kdyby je dostali například od Ježíška. Návrhy většinou zněly: vzdělání, dluh a infrastruktura. Všechno špatně.

Hromada peněz je vysněná meta, ale vlastně nemá žádný smysl.iDnes - Profimedia.cz

Je to jenom hříčka, pochopitelně, trochu infantilní a typicky internetová. Zkoušet ekonomy z toho, jak by si poradili se zázrakem, je absurdní. Ale většina odpovědí byla stejně absurdních, jako samotná otázka – i když ty nápady možná vypadají docela chytře.

Tak například dát peníze do vzdělání, pomoci školství. To se zdá jako užitečné a záslužné. Ale kdybychom v našem školství utopili během roku, dvou nebo tří sto miliard navíc, opravdu by to pomohlo jeho kvalitě? Nikoliv, v podstatě zřejmě vůbec. Možná by to vyřešilo všechny střechy základek, možná by se nemusely pár let rušit třídy s malým počtem žáků, možná by to pomohlo k lepším počítačům, k vymalovaným třídám a k vyšším učitelským platům. To je asi tak všechno. Dlouhodobého zlepšení není možné dosáhnout skokovou investicí. Ještě před tím, než by zázračné peníze došly, by se kvalita vrátila zpátky.

Další myšlenkou bylo stavět silnice, dálnice, železnice a tak dále, a tak dále. Tedy dát tyto peníze na infrastrukturu. I to vypadá moudře a rozvážně. Avšak co by se stalo? Stejně, jako by skokem vzrostly investiční možnosti, zvýšily by se i ceny prací, snížila by se kvalita, prodloužily termíny, vzrostl by tlak na korupci a nekalé jednání v soutěžích. Krajíc by byl rázem zase dost velký, takže by se zájemci o miliardy dobře poměli a stát i veřejný zájem by ostrouhaly.

Pak se objevila celkem nejlákavější představa, totiž snížit vládní dluh. To má určitě něco do sebe – když nic jiného, mohli bychom tak pro další roky dosáhnout velké výhody, totiž poklesu úrokových nákladů. Jestli si půjčujeme třeba za 4,5 procenta, tak bychom nemuseli v dalších letech zaplatit právě 4,5 procenta ze 100 miliard.

Ale řekněme, že bychom těch 100 miliard využili na splátky v dalších dvou letech. Takže by povinnost České republiky platit poklesla každý z těch roků o padesát miliard korun a vlastně ještě o trochu navíc – jak by se ulevilo povinnosti platit úroky. Můžeme se vsadit (i když není Boha, který by tuto sázku rozhodl), že výsledkem takového zázraku shůry by nebylo snížení dluhu, ale minimálně jeho setrvání na stejné úrovni. Darované miliardy by na jedné straně posloužily na splacení, na druhé straně by nám zase rostl schodek. Protože zázraky a štěstí snižují zodpovědnost a korumpují svědomí. Jinými slovy bychom sice na jedné straně splatili, na druhé si zase o to více půjčovali.

Mnoho zadlužených lidí sní o tom, že jednoho dne vyhrají ve Sportce nebo na výherním automatu nebo najdou velkou částku peněz na ulici, zdědí překvapivý majetek po zapomenutém příbuzném. Poradny pro zadlužené jsou plné podobných snílků. Možná, že i někteří politici mají představu, že nám z dluhové situace pomůže zázrak – hospodářský růst o pět, sedm nebo deset procent. To jsou všechno nesmysly. Kdyby opravdu na zahradě Strakovy akademie přistálo sto miliard od Ježíška, nejlepší, co s nimi udělat, by bylo stopit je v nejbližším kotli.

Všechny nápady, co dělat s teoretickým neočekávaným datem z nebes, mají základní chyby. Zvyšují inflaci, nevedou k vyšší efektivitě, ale jenom k vyšším nákladům, korumpují vůli politické reprezentace i obyvatel. Samozřejmě jde jenom a pouze o novinářskou hříčku, ale varující je, že ze sedmi oslovených analytiků dalo minimálně pět hrůzné odpovědi.