Koláče bez práce, holubi do huby

Bez práce nejsou koláče, ale ta o pečených holubech se lépe poslouchá. Obvykle společnost nemá ráda posly špatných zpráv, skoro by se dalo říci, že je nesnáší. Sen o přilétajících pečených holubech se těžko opouští. Ale nalijme si čistého vína – situace je zlá a nebude lepší.

Alespoň nikoliv rychle. A kdo ví, zda někdy vůbec.

 Mluvím například o nezaměstnanosti. V lednu jsme měli skoro 586 tisíc lidí bez práce. Jsme na míře deseti procent. Což je rekord, o který nikdo nestojí. Jistě – leden je obvykle v tomto směru špatný, na úřady práce se dostavují ti, kdo dostali výpověď pod stromeček, protože konec roku je oblíbené datum pro plnění strategických cílů, takže každoročně nastává období dynamického propouštění. Jenže tento leden je výjimečný a bude po něm následovat výjimečný únor, pak březen, duben a tak dále. Přitom všichni mají pocit, že se to už – už musí otočit a přijít pořádné nakopnutí ekonomiky. Ptám se: Na čem je toto očekávání založeno? Udály se nějaké strukturální změny u nás nebo v Evropě? Přišla nová průmyslová revoluce, nová technologie, která vyvolá poptávkový šok a zařídí nám sedm let růstu? Nikoliv. Pohybujeme se stále ve stejných vodách, jenom nám někdy leze až do nosu, jindy nás nechá alespoň lépe nadýchnout.

Letos možná ekonomika mírně vzroste, ale to jenom díky tomu, že loni mírně poklesla. Co bylo ztraceno, bude zase nalezeno – nic více, nic méně. A tak to půjde dál. O co si letos hospodářství polepší, to další rok stejně ztratí. Pak se to zase zopakuje a pak znovu a znovu.

Evropské vlády jsou zadlužené, evropští občané jsou zadlužení, evropské podniky jsou zadlužené a evropské banky drží tyto všechny dluhy, které jsou nominálně obrovské, ale jejichž skutečná cena je nejistá, protože nejisté je jejich budoucí splacení. Podvědomě to všichni vědí, ale mluví se o tom spíše šeptem. Což dá rozum, říci to jasně a hlasitě znamená riskovat, že se to všechno začne hroutit jako domeček z karet.

Nejsme v krizi v pravém smyslu slova – například pokles českého HDP o 1,2 nebo 1,3 procenta není žádné drama. Jenže dlouhá a plíživá stagnace je možná nejhorší z možných nepřátel. Je vyčerpávající, únavná, demotivující. Lidé lépe snesou prudký pád, po kterém následuje jasný růst, snesou spíše prudkou bolest, pokud je na jejím konci úleva. Ale takové to sice snesitelné, ale nekonečné trápení, to dokáže zlomit i hodně odolné jedince.

Cyklická nezaměstnanost se po celé Evropě (i u nás) stala nezaměstnaností dlouhodobou, strukturální. Proti ní by bylo možné bojovat hlubokými změnami na trhu práce (zjednodušením pracovního práva), podporou investic. Ale i ty nejdokonalejší a nejtvrdší reformy, stejně tak i zcela optimální pobídky investorům by mohly v nějakém několikaletém výhledu situaci vylepšit, nikoliv ale vyřešit.

Věc je složitější. Všechnu tu uměle navýšenou životní úroveň, infrastrukturu i sociální jistoty nakoupené za dluh, bude nutné zaplatit. Vyspělé země, kam se naše maličkost Česká republika také řadí, jsou zbytnělé a přerostlé. Nikoliv tím, že by byly tak dokonalé, nedostižně výkonné a tak schopné konkurence, ale protože jsou zadlužené od vlád až po občany. Když to vztáhneme na ČR, tak co je to vlastně 1,7 bilionu korun vládního dluhu? To jsou částečně projedené dávky, které pomohly ekonomice v růstu, protože zvyšovaly v minulosti poptávku. To jsou nepropuštění vládní úředníci, kteří dostávají svůj plat, i když na něj není, což znovu zvyšuje spotřebu. Částečně jsou to investice, na které by jinak nebylo – třeba železniční koridory, dálnice (dokonce i zvlněné a rozpadající se dálnice) a tak dále. I tyto vypůjčené peníze popohnaly ekonomiku nahoru.

Nákup koláčů bez práce a čas pečených holubů přímo do huby skončil. Sociální stát je nákladný nejen tím, že vynakládá peníze během přerozdělovacích procesů. To je ten menší problém. Sociální stát je nákladný především proto, že placení většiny „jistot“ přenáší na podnikatelskou sféru a tím podkopává její růstový potenciál.  Diskutujeme stále o faktorech konkurenceschopnosti, ale ve skutečnosti veškerou konkurenční schopnost ohrožujeme. Proběhla úžasná byrokratizace vědy, máme upadající školství se stále měkčími kritérii (když jsou školy placené státem „od dítěte“ nebo „od studenta“, těžko se dostaví větší tlak na kvalitu), trh práce nedokážeme rozhýbat, protože není odvaha jít do sporů. Velmi nákladně a zcela neefektivně naopak řešíme mnoho problémů, které jsou diskutabilní. Udatně a až do zničení naší planety bojujeme se skleníkovými plyny a globálním oteplováním, což zatím vede pouze k přemístění „špinavých“ výrob z jednoho konce světa na druhý a k posílení neuvěřitelně ekologicky škodlivé dopravy. Podporujeme biopaliva a obnovitelné zdroje energie, což zatím přineslo především nové a nečekané ekologické škody a drastické zdražení elektřiny. Tedy další snížení konkurenční schopnosti.

Jinými slovy: jak u nás v České republice, tak i v Evropské unii jako celku děláme všechno pro to, abychom se během našeho zápasu za nová pracovní místa (což je něco jako pohádka o pečených holubech) dostali k počtu milionu nebo ještě více nezaměstnaných.