Jalová okupace, zmatené ideje

Okupanti Wall Street mohou sfoukávat první půl-svíčku, jejich hnutí se v relativním zdraví dožilo šesti měsíců. Zmoudření se však nedostavilo. Je po této době naprosto stejně hloupé jako na samotném počátku. Myšlenkově je to pořád stejný humus. Faktem ale je, že marketing okupantů se pořád zlepšuje. Minimálně spotřebitelské balení jejich idejí se nedá se začátky srovnávat, teď jsou to úplná estetická díla. Ostatně z hlediska krásna je tato revoluce celkově na vzestupu.

Okupanti Wall Street tvrdí, že mluví za 99 procent obyvatel - další z jejich velkých nabubřelých lží.iDnes

Už bude mít i vlastní CD. Těžko předpovědět, co hudební bardi vetknout okupantům do hymnického štítu, ale nebudou první, kdo vyzbrojí Occupy Wall Street něčím ideovým, nějakým pořádným myšlenkovým klackem. Už je předběhl David Graeber se svoji knihou Debt: The First 5000 Years. Dejme tomu by mohla v Česku vyjít pod názvem Dluh: Prvních 5000 let. Podstatou knihy je tvrzení, že dluhy v minulosti nikdy nebyly důsledně spláceny, že v každé civilizaci jejich výše narostla v nějakou chvíli do takového objemu, že prostě byly odepsány a začalo se znova. Nesporně uznávaný antropolog dochází k takovým divočinám, že opravdu skládá hold své vlastní pověsti poněkud extravagantního anarchisty.
Aby nebyla mýlka – tím Graeber nenavádí k neplacení dluhu, on konstatuje, že v určité situaci není možné dluh splatit, protože by to znamenalo zhroucení společnosti. Autor to přirovnává k tomu, že bychom od člověka, který již opravdu nic nemá, chtěli další splátky. Společnost také nenechá situaci dojít tak daleko, že by dlužník platil svými orgány. Proto podle něj staré civilizace měly mechanismy k tomu, že jednou za čas byly dluhy generelně odpuštěny.
Není divu, že tohle se opožděným hippies ve stanových městečkách strašně líbí. Vždyť jedním z jejich hesel je, že dnešní dluh není jejich dluh, tak ho nemusí platit. Teď mohou dodat, že tak to dělali i staří Sumerové. Ani oni a ani Graeber ale nemají zrnko pravdy.
Aniž by bylo třeba vést diskusi detailně – společnosti, které přistupovaly k celkovému odpisu dluhu, byly vždy společnosti v rozpadu, kde již jejich hospodářský systém přestal mít schopnost dalšího rozvoje a vzestupu. Ať to bylo prachmizernou úrovní státní správy, šílenstvím panovníka nebo soustavným válčením nebo vinou klimatických změn, to je v celku vedlejší. V každém případě platí, že tam, kde bylo nutné sáhnout po zásadních opatřeních, měla již společnost smrt na jazyku tak nebo onak. Má to v podstatě jednoduché vysvětlení a dokonce není ani ideologické. Taková míra jednorázového oddlužení znamenala samozřejmě dvě souběžné věci. Na jedné straně zbavení břemene dluhu u méně schopné a výkonné části společnosti. Na straně druhé znárodnění majetku části výkonnější a schopnější, protože věřitelé nedostali svůj majetek zpět. Takové šokové terapie obvykle končí tím, že příště mají výkonnější jedinci zaznamenanou tuto zkušenost a proto jsou na ni připraveni – buď žijí raději v zemi, kde nemají pocit ohrožení podobnými excesy, nebo se jejich zapojení do dělby práce omezí a přestanou poskytovat svůj kapitál dlužníkům. Tak nebo onak to vždy vede ke značným škodám, které jsou nepoměrně větší než benefity získané odpuštěním dluhů.
Potíž ideových proudů, v jakých plave Graeber a jeho okupanti, je v tom, že zaměňují přání za skutečnost, upravují si reálné fungování společnosti podle svých představ a snů. Generální odpuštění dluhů není důkazem síly společnosti a její schopnosti se uzdravit a dále fungovat, takový krok je posledním záchvěvem chroptícího raněného zvířete před neodkladnou smrtí. David Graeber pořád sní o tom, že po kapitalismu přijde něco nového a lepšího, že až se zhroutí systém založený na soukromém vlastnictví, lidstvo projde tunelem světla do ráje trockisticko-guevarovských orgií rovnosti a spravedlnosti. Není to nic jiného, než v co doufají ideologové „občanské společnosti“, kteří sní o tom, že tento jejich model absolutně angažovaných občanů nahradí parlamentní demokracii založenou na politických stranách.
Nikoliv. Ani jedno není pravda. Společnost, která ožebračí výkonnější jedince ve prospěch méně výkonných, stejně tak společnost, která by měla být řízena všemi občany prostřednictvím jejich přirozených aktivit a potřeb, to obojí jsou koncepty mrtvé, beznadějně zapáchající. Po kapitalismu a parlamentní demokracii není nic nového, lepšího, kvalitnějšího. Nepřijde žádný chytřejší systém, ve kterém by stále stejně přitroublé lidstvo nějakým zázrakem dosahovalo lepších výsledků, než v systému současném.
Když ani půl roku meditací ve stanu nedonutilo okupanty prozřít a pochopit vlastní myšlenkovou nedostatečnost, nechť si tam sedí dál. Je to jejich problém. Ale třeba jim někdy dojde, že to, co dělají, by normálně neudělal ani podprůměrně inteligentní orangután. Říká se tomu podřezávat si větev pod vlastním zadkem.