Dvě bitvy o Británii aneb premiér o premiérovi

Před osmdesáti lety (přesněji 10. 7. 1940) byla zahájena Bitva o Británii, jeden z nejdůležitějších konfliktů v historii lidstva. Je moc dobře, že tohle výročí je zrovna teď, kdy mnozí chtějí dát „na frak“ Winstonu Churchillovi.

Nebudu se plést do práce historikům a řešit počty letadel, strategii, odvahu letců. Podstatné ale je, že nebýt WCh, možná by k žádné bitvě ani nedošlo. V Británii byly nemalé nálady k tomu, aby „se neválčilo“.

K tomu několik citací z knihy Borise Johnsona „Faktor Churchill“. Což bychom mohli nazvat "premiér o premiérovi".

„V posledních letech se nehezky vyrojily revizionistické výklady naznačující, že Británie skutečně měla přistoupit k tomu, v co tolik lidí ze všech vrstev společnosti doufalo a za co se modlilo: k dohodě s nacistickým Německem. Argumentace je taková, že by britské impérium a třetí říše byly schopné mírového soužití – a není pochyb, že se na podporu téhle myšlenky dá vytáhnout pěkná řádka Hitlerových výroků.

Vůdce ve třicátých letech poslal Ribbentropa, aby se vlichotil britskému establishmentu. Úspěch byl značný. Halifax údajně v roce 1938 projevil takový nedostatek prozíravosti, že se před Hitlerovým pobočníkem dopustil následujícího prohlášení: „Přál bych si, aby se má práce završila tím, že Hitler vstoupí do Londýna po boku britského krále a Angličané mu budou provolávat slávu.“

Našli se příslušníci vyšších a středních vrstev, kteří pro hitlerismus projevovali politováníhodnou slabost – patřil mezi ně i někdejší král Eduard VIII. A dokonce i během pekelného roku 1940 Hitler příležitostně prohlašoval, jak britském impérium obdivuje a jak podle něj není v německém zájmu Británii rozdrtit, jelikož by to jedině posílilo konkurenční mocnosti jako Ameriku, Japonsko a Rusko.

Kromě toho jsme my, Angličané dostali na srozuměnou, že také patříme k árijské rase, byť třeba nejsme, tak geneticky výjimeční, jako její teutonská odrůda. Británie a její říše se mohly udržet a plnit roli jakéhosi druhořadého partnera, z historického hlediska sice zajímavého, ale ve své podstatě překonaného – být Řeckem nacistickému Římu.

Mnozí se domnívali, že ztráta důstojnosti za zachování impéria a za odvrácení krveprolití, stojí. Nejenže si lidé dohodu s Hitlerem přáli – mnozí ji považovali za neodvratnou.

I ve Spojených státech s dohodou kdekdo počítal – tehdejším velvyslancem v Londýně byl nechvalně proslulý Američan irského původu Joe Kennedy, pašerák alkoholu, křivák, otec Johna Fitzgeralda Kennedyho. Neustále se dožadoval setkání s Hitlerem a vychutnával si neradostný tón svých hlášení do Washingtonu. „Anglické demokracii odzvonilo,“ prohlásil koncem roku 1940, těsně před svým odvoláním.

Nejlepší historici se shodli na jednom závěru: pokud britský odpor ukončíme v roce 1940, vytvoříme v Evropě podmínky pro neodvratnou katastrofu. Hitler by téměř jistě vyhrál. Totiž: dokázal by operaci Barbarossa – útok na Rusko, spustit daleko dříve než v červnu 1941. Neměl by ve Středomoří a severní Africe žádné mrzení s otravnými Brity, kteří by mu odčerpávali muže a zbraně.“

Tak tolik úryvky z knihy Borise Johnsona.

A možná by za poznámku stála ještě jedna událost. „Bitva o Británii“ začala z jistého pohledu dříve – porážkou fašistů Oswalda Mosleyho na Cable Street 4. října 1936. Mosley, Hitlerův anglický oblíbenec, který měl druhou svatbu v Berlíně za führerovy osobní přítomnosti, organizátor britské verze SA, se rozhodl dobýt dělnickou a židovskou čtvrť East End pochodem svých pěti tisíc ozbrojených hnědokošilatých stoupenců. Do cesty se mu postavilo možná až 300 tisíc obyvatel Londýna od místních Židů přes irské katolické přístavní dělníky až po komunistické ateisty. Mosleyho fašisté byli podpořeni nebývalým davem sedmi tisíc policistů a ironií osudu i ústředím britských komunistů, jejichž stranickou linií bylo ustoupit, či ústředím britských židovských obcí, jejichž politikou bylo schovat se. A tehdejší britskou vládou, která vyslala ony mimořádně silné policejní síly k tomu, aby fašistům proklestily cestu na místa jejich mítinků.

Drtivá porážka Mosleyho osobně zasáhla, ale jeho hnutí neoslabila. To udělal až… Winston Churchill, který jeden den po převzetí vedení vlády v květnu 1940 nechal Mosleyho a několik stovek prominentních britských fašistů podrývajících soustavně demokracii a stát prostě okamžitě ztknout a internovat.

Až do konce války.

To jen tak na okraj.