O zodpovědnosti

To kde jsme a jaký žijeme život, je vysvědčení za naše rozhodování. Nemůže za to nikdo jiný než my. Nikdo jiný není za náš život zodpovědný.

Bavím se s lidmi. Bavím se s lidmi už spoustu let. Spoustu let už po světě chodím, tak už toho mám mnoho s lidmi napovídáno. S přáteli, s rodinou, se spolupracovníky s lidmi, se kterými mne vážou společné zájmy. V obchodě, na nádraží, u piva, na přednáškách, prostě všude možně. Čím déle si s lidmi povídám, tím vidím stále zřetelněji dva základní způsoby uvažování těchto lidí.  Většinou je to však kombinace těchto dvou způsobů, z nichž jeden převažuje. Někdy převažuje jeden ze způsobů myšlení mírně a jindy převažuje velmi hodně. Ale téměř nikdy to není nerozhodně. Vždy je tam velmi dobře viditelná tendence tíhnout k jednomu nebo druhému protipólu. A jaké ty protipóly vlastně jsou?

Jednu skupinu tvoří lidé spíše s negativními postoji a tu druhou spíše s pozitivními postoji.

Jistě takové lidi běžně potkáváte také. Ti první si neustále na něco stěžují. Na počasí, na partnery, na prodavače, na šéfy, na to jaké to mají v zaměstnání těžké.  Na to či ono.  Na to že jim svět nedává šanci.

Ti druzí to mají opačně. Vidí kolem sebe svět, který je plný možností. Svět plný příležitostí. Vždy se snaží v různých situacích najít nějaké řešení. Věří, že nějaké řešení vždy existuje. Jenom ho je třeba najít. A přistupují k tomu aktivně. Jsou ochotni pro nalezení řešení něco udělat. Zvednou zadek a jdou udělat patřičné praktické kroky. Protože ví, že samo se to neudělá. A nakonec něčeho dosáhnou. Nějakého konkrétního výsledku. Výsledku, jenž je posune dopředu.

Když tyto dvě skupiny pozorujete, na začátku si výrazného rozdílu možná ani nevšimnete. Ovšem s postupem času se ten rozdíl zvětšuje. Zatímco ti první si stále stěžují na to, proč to, či ono nejde, ti druzí jim postupně mizí z jejich zorného pole. Jsou totiž na cestě a jsou v pohybu. Pohybují se za svými plány a sny, protože věří, že když každý den ujdou aspoň malý kus cesty, nakonec ke svému cíli dojdou.

Kdysi jsem dostal od jednoho velmi moudrého člověka otázku. Ptal se mě, jestli si někdy na něco stěžuji.  Vždy jsem se považoval za pozitivního člověka, Nicméně jsem musel odpovědět, že jsou situace, kdy to tak je. S odstupem času jsem si musel přiznat, že jsem některé okolnosti svého života dával za vinu někomu jinému.

Připadalo mi to tehdy normální.

Když jsem mu po pravdě odpověděl, chvíli si mě tázavě prohlížel. Pak řekl. Pokud si na cokoli stěžuješ, znamená to, že nejsi ochotný převzít za svůj život zodpovědnost.

Bezvýhradnou zodpovědnost za všechno co se ti v životě děje. Nejsi pánem svého života.  Tenkrát jsem to chápal jenom částečně. Něco se ve mně vzpouzelo a chtělo toto tvrzení popírat. Nechtěl jsem uvěřit tomu, že pokud si stěžuji, potvrzují tím vlastně, že nejsem schopen naložit se svým životem tak, jak bych chtěl.

Až mnohem později jsem si uvědomil, že je to čirá pravda.

Že pokud kdokoli přijme bezvýhradnou zodpovědnost, nemá už šanci si na cokoli stěžovat. Stěžování již nepatří do jeho repertoáru. Každý kdo přijme takovou bezvýhradnou zodpovědnost, si je už vědom, že vše v jeho životě je výsledkem jeho vlastního rozhodování. O tom co udělal ale také o tom co neudělal. Toto pochopení má pak za následek, že každé další rozhodování je zodpovědnější. Spolu s tím, že vždy máme možnost volby a vždy naše volby bude mít nějaký následek. A že to bude pouze naše volba a nikoho jiného. Pak si možná uvědomíme, že když jsme vypudili ze svého způsobu myšlení stěžování si, udělali jsme prostor pro něco nového. Třeba pro to aby na uvolněné místo začaly přicházet příležitosti a řešení. Aby se mohly objevovat cesty, po kterých můžeme vykročit.  A nám pak už  zbývá jenom zvednout ten zadek. A i to je pro mnohé velmi těžká volba.