Chtěla jsem svoje dítě vychovat jinak, než jsem byla vychovávána. Doma mi říkali, neumíš kreslit, nemáš nadání, k tomu musí být talent. A tak jsem nekreslila. Neumíš šít, neřekli mi, že se to můžu naučit. Neumíš zpívat, a tak nebylo překvapením, že mě ze zpěveckého kroužku vyhodili. Nejsi krásná, některé holky jsou chytré a krásné. Nebyla jsem chytrá, protože jsem měla velké problémy s veřejným vystupováním a stát před tabulí mě deprimovalo. Známky jsem si vylepšovala písemkou. A potom studovala dálkově, což byl ten nejlepší nápad. Neumíš plavat, bojíš se vody. Vody jsem se bála. A potom mi maminka řekla: chováš se jako k.r.a, když mi dal ve 12ti letech kluk pusu a sousedka to viděla.

Syn prvně políbil spolužačku v deseti letech a doma jsme si o tom povídali. Kreslíš krásně, říkala jsem mu, i když ho do výtvarné školy nevzali. Synovi jsem říkala, jsi chytrý a neboj se říkat svoje názory, a tak je beze strachu sděloval i učitelce. To byla vždycky pro mne taková autorita, že jsem s ní nemohla ani diskutovat, jako dítě. Synovi jsem říkala, pokud chceš, tak můžeš jít do jazykovky, když tě tam vybrali, můžeš být tím čím chceš, když se budeš učit a budeš si věřit.

Dneska je synovi 46 let a neustále mi předhazuje: kdyby jsi byla alespon trochu jako babička. Babička, viz moje maminka: nejlepší kuchařka a nejlepší babička na světě. Ale ty. ty ani neumíš být jako babička, nikdy tě nenapadlo si z ní vzít příklad, jak se babičky ke svým vnoučatům mají chovat? Nemohla jsi to odkoukat?

Nemohla jsi to odkoukat, být nejlepší máma, jako byla tobě tvoje máma?

Zkouším mu to vysvětlit, jeho reakce: jenom naříkáš. Slyšela jsi někdy babičku naříkat? A že mohla, protože ty jsi se něco navyváděla, vůbec jsi nebyla nejlepší dcera, jak mi říkala babička...