O třech dcerách, o rozvázané tkaničce a o otázkách...

Aneb jak mne jednou odpoledne v Anglii potkalo štěstí, i když to tak na první pohled vůbec nevypadalo...

Šel jsem dnes téměř vylidněnou ulicí od přístavu zpátky do města.

Modrá obloha, studený vítr a všude kolem taková ta příjemná, i když nevyřčená, pohoda.

Na chodníku přede mnou kráčel pomalu muž, okolo kterého se třepotaly tři malé holčičky.

Dvě se ho držely za ruce a ta třetí pobíhala nepředvídatelně kolem jako satelit co se právě vylíhl z divokých vajec.

Všechna tři děvčátka nepřetržitě bombardovala svého tatínka nekonečným tokem otázek a podotázek na naprosto cokoliv...

Ukazovaly na nebe, sahaly na auta, dloubaly omítku ze zdi, sbíraly kamínky, zkoumali psí hovínko i díru do kanálu pod obrubníkem...

A tatínek - ačkoliv to byl na první pohled muž, který by se rozhodně nenechal jen tak snadno a dobrovolně vyhodit z nějakého baru, nebo, dejme tomu, třeba i z pracovního úřadu! - tak tenhle trpělivý tatínek dcerkám klidným hlasem odpovídal a odpovídal a odpovídal...

Šel jsem asi deset minut několik metrů za nimi, pozoroval to boží dopuštění a najednou - ani vlastně sám nevím proč - se mi udělalo dobře...

Svět byl (a je) v pořádku.

Na rohu se jedné z holčiček vyzula teniska, takže jejich karavana musela na malou chvilku zastavit.

Když jsem je míjel, nedalo mi to a řekl jsem tomu ramenatému muži, který právě v pokleku zavazoval své užvatlané princezničce tkaničku:"Ty jsi opravdu hrozně šťastnej chlap."

"Myslíš?"...odpověděl mi s úsměvem svým trochu unaveným hlasem...