O husitských válkách, o stromech v cestě a o čistém kapesníčku...

Aneb o tom, jak mi maminka hodila prak do kamen, o sousedce, která neměla co na práci, a o tom, proč jsme doma měli tak otlučený nábytek…

Člověk se učí celý život. V každé chvíli, z každé situace a od každého člověka, se kterým se potká na své cestě – ať už ta cesta vede kamkoliv. Troufám si tvrdit, že člověk se učí, dokonce i když nechce! A všechno co nasaje a vstřebá a zažije, mu pomáhá k tomu, aby na své pouti životem – více či méně – obstál, nebo alespoň tolik neškobrtal. (Tedy…o tom škobrtání bych vám zrovna já mohl vyprávět…!)

Přesto si ale čím dál tím víc uvědomuji, že všechno to nejdůležitější, co jsem se kdy v životě naučil, jsem se naučil jen od svých rodičů v dobách, kdy jsem byl ještě bezstarostné děcko.  (Tedy, když nepočítám svého staršího bratra, který mě – coby caparta – jednou posadil na tříkolku a strčil z kopce dolů se slovy: „Bacha na ten strom!)

Ty drobné nenápadné každodenní lekce si pamatuji dodnes, ačkoliv tehdy jsem neměl ani potuchy o jejich důležitosti.

Maminka mě naučila:

Že je nesmírně důležité, umět správně držet příbor a vůbec ovládat všechno, co člověk potřebuje k tomu, aby mohl slušně stolovat v jakékoliv společnosti.

Že v divadle by se měl člověk chovat vždy slušně.

Že košili mám mít za každých okolností zastrčenou v kalhotách, jinak by si o mě lidé mohli pomyslet něco nepěkného.

Že mám mít u sebe vždy, všude a za všech okolností, čistý kapesníček!

Že když něco provedu, nemám lhát, jinak bychom si o tom museli povídat mnoho nekonečných hodin, protože maminka mě má moc ráda...

Tatínek mě zase naučil:

Že jíst se dá i rukama a špinavé nádobí, když ho necháme odmočit dostatečně dlouho (nejlépe do dne, kdy se má maminka vrátit od babičky ze Slovenska), je pak už v podstatě umyté.

Že nejlíp jídlo chutná rovnou z hrnce.

Že prdět se dá i potichu.

Že jestli sousedce vadí pohled na to, jak chlapovi, co štípe na své zahradě dříví, padají kalhoty a vykukuje mu z nich jeho neopálená zadnice, tak se má koukat přes plot někomu jinému!

Že když něco provedu, nemám lhát, jinak bych dostal pohlavek, protože tatínek mě má moc rád...

Především ale nesmím zapomenout, jak mi mí drazí rodičové uštědřili lekci pro můj život možná ze všech nejdůležitější. Tedy lekci o tom, že všechno má nějaké řešení.

Totiž…když jsem (výjimečně) zlobil trochu přespříliš…vytáhl na mě můj tatínek občas výhružně svůj kožený opasek a začal s ním točit ve vzduchu jako husita. V takovém okamžiku jsem – poučen z historie – nikdy nezaváhal a vydal se okamžitě na zběsilý úprk napříč našimi obytnými místnostmi, během kterého jsem nekontrolovaně narážel do nábytku, ztrácel bačkůrky, kapesníček a někdy i svůj prak!

Maminka pak raději koupila tatínkovi šle…