O čepici s bambulí, o jódlování a o tom, jak je těžké zavázat si tkaničku…

Aneb kterak jsem na tomto světě hrozně moc rád, jak studená může být studená voda a proč je důležité jódlovat, chcete-li se znovu narodit…

Ačkoliv se cítím stále mlád, nemohl jsem si jaksi nepovšimnout, že za několik týdnů to bude již rovných padesát let ode dne, kdy jsem se narodil. Ano, před padesáti lety jsem se dostavil na tento svět a od té doby jsem - až na několik výjimek - stále přítomen. Padesát let? Uteklo to. Měli pravdu všichni ti, co mi říkávali, že to uteče, a já se hrozně pletl, když jsem jim odmítal uvěřit.

Když mi bylo dvacet, domníval jsem se bláhově, že až mi jednou – za strašně dlouho a kdovíkdy! – bude padesát, už budu mít úplně jiné problémy, než má mladý, zdravý chlap plný energie. No, a teď mi tedy padesát bude. A já vím setsakramentsky dobře kdy! Jenže problémy, ty mám pořád stejné, jako když mi bylo dvacet (anebo tři a půl).

Stejně jako ve dvaceti se i dnes začnu tvářit jako pitomeček pokaždé, když na ulici nebo na plovárně uvidím hezkou slečnu, a okamžitě dostanu chuť protančit s ní celou noc. Opravdu ani po padesáti letech života zatím nepozoruji, že by se můj mladistvý duch jakkoliv změnil. (Natož zmoudřel…)

Změnila se ovšem ta děvčata. Nedávno mi dokonce jedna taková krásná dívka v MHD nabídla své místo k sezení! Dovedete si jistě představit mé rozčarování! A přitom měla tak krásně tvarovaná lýtka a kotníky… Hanba! Ta dnešní mládež… Co z nich jenom jednou vyroste?!

Zkrátka, bude mi padesát. Život mě ale pořád baví a láká stejně jako dřív - obzvláště, má-li pěkné kotníčky – ale také jsou tu ještě ty hory a panoramata a moře a vesmír a spousty knížek a studánky schované v lese a všechno to, co ještě chci vidět a zažít a poznat. Nebo se o poznání alespoň pokusit…

Jediné, co mi stojí v cestě, je mé tělo. Mé tělo se totiž – na rozdíl od mého mladistvého ducha – za posledních třicet let změnilo úplně k nepoznání. Neposlouchá a tváří se, že vůbec není moje. Ani já bych se k němu nejraději nehlásil, kdyby to bylo jen trochu možné. Například na plovárně se s ním hezkým slečnám už dávno chlubit nemohu. Muž by se přece měl snažit ženu rozesmát, a ne vyděsit.

Jiné tělo ale nevlastním, a tak i když si spolu občas nerozumíme, ho mám k smrti rád. A dokonce si už pomalu začínám zvykat i na ten jeho poťouchlý humor. Řeknu mu třeba: „Běž, utíkej!“ a mé tělo si namísto toho jen škobrtne jako nějaké batole. Anebo se naopak rozeběhne až nečekaně rychle, ale pak se najednou začne tvářit, jako že neví, kdy - a jak (popřípadě o co!) - má zastavit! Anebo řeknu – celkem vlídně: „Hej hola! Je ráno, vyskoč z postele!“ a tělo mi na to jen drze odsekne: „Tůdle!“ A kdybych vám měl vyprávět, co všechno se stane po jednom jediném jednoduchém povelu: „Ohni se a zavaž si tu tkaničku, lajdáku!“…ne, nebojte se, tím vás tady teď doopravdy zdržovat nebudu. To je na román!

Dlouho jsem přemýšlel, jak svému tělu nějak prospět a vrátit mu alespoň trochu z jeho bývalé pružnosti a svěžesti. Ostatně, za všechna ta léta špatné životosprávy, cigaret, ponocování a alkoholu, jsem mu to dlužil. Jemu i sám sobě.

Jenomže jak a kde začít? Do posilovny by mě nedostali ani párem volů (mám na mysli ta nebohá tažná zvířata), když cvičím jógu, padám a rozbíjím nábytek a při mém posledním pokusu o běh jsem v parku vyděsil labutě, děti i důchodce. „Kdepak,“ říkal jsem si, „to musí být něco…něco…“

Ale ano. Samozřejmě. Že mě to nenapadlo dřív! Vždyť to mám přímo před očima! Všechny ty fotky rozesmátých šťastných lidí, jak sedí v lednu někde v horské tůni obklopeni ledem a sněhem. Na hlavách mají čepice s bambulí a úsměv od ucha k uchu. Vypadají, jako kdyby neexistovalo nic přirozenějšího, než se cachtat v potoce, když mrzne, až praští! A jestli se můžou otužovat oni, můžu se otužovat i já! Čepici s bambulí sice - z estetických důvodů - nevlastním, ale mám ještě někde svou starou dobrou zmijovku a ta je stejně dobrá!

Druhý den ráno jsem se tedy odhodlaně postavil do sprchy a opatrně pustil studenou vodu. Stál jsem tak, aby na mě ledový proud nedosáhl, ale mé tělo se přesto začalo třást v návalu panické hrůzy! Dodnes si myslím, že mi v tu chvíli proběhl hlavou celý můj dosavadní život. Ano, tak hrozná to byla zkušenost.

„Proboha, Luboši!, co to děláš?! Vždyť ty přece nesnášíš zimu! Nenávidíš studenou vodu! Sníh! Led! I průvan!!! Okamžitě uteč! Teď hned!!!“ křičel na mě kdosi v mé hlavě. Pár odražených ledových kapek mi dopadlo na kůži. Zařval jsem jako zvíře a pokusil se couvnout. Dál to nešlo. Zkusil jsem se dokonce ohnat. Ale perte se s vodou?! Najednou se ve mně něco zlomilo a já jsem se vrhl pod sprchu s jakýmsi starodávným pokřikem bojovníků, kterým už nezbylo nic jiného, než jejich vlastní holý život. Nepomohlo to. Studená voda mne zahnala zpátky do mého rohu během jediné vteřiny.

„Nikdy bych nevěřil, že studená voda je takhle studená,“ napadlo mě. Třásl jsem se zimou a děsem! Teď už to byla otázka cti! Zaútočil jsem znovu. Tentokrát s mnohem hlasitějším pokřikem! Opět následovala potupná porážka… Pod vodu – a zpátky! Pod vodu! A zpááá-t-ky!!! Vbíhal jsem do ledové smrště a utíkal zase pryč, tak daleko jak se jen dá ve sprchovém koutě od vody utéct. Popravdě, jsem byl docela překvapen, jak je mé padesátileté tělo najednou rychlé a mrštné. (Když se mu chce, holomkovi!) Jen ty mé bojové pokřiky už nezněly tak srdnatě. Jsem však přesvědčen, že toho rána, se mi v několika skutečně vypjatých momentech podařilo docela obstojně jódlovat.

Duch nakonec zvítězil nad hmotou a já vydržel několik smrtelně dlouhých vteřin stát pod přívalem studené vody bez hnutí (Tedy, byla to spíš remíza, ale nešť…).

Vylezl jsem s drkotajícími zuby ze sprchy a třásl jsem se tak, že můj odraz v zrcadle byl úplně rozmazaný. Napůl v mrákotách jsem se začal otírat do osušky. Čekal jsem, že každou chvíli sebou praštím o podlahu. Nic takového se ale nestalo. Najednou - nevím kdy, jak a proč - se mi udělalo tak hezky po těle, že se to slovy nedá ani vypovědět. Dokonce jsem se začal usmívat. Jen tak! A přitom, já se jen tak normálně neusmívám - minimálně dokud si nedopiju svou ranní kávu.

Přiznám se, že ten příjemný pocit mne zaskočil. I to mé tělo mi jako kdyby děkovalo za tenhle můj šílený nápad. Připadal jsem si, jako znovuzrozený. Cítil jsem každičký milimetr sama sebe. Jako kdyby nebylo nic, co bych nezvládl, nebo co by mi mohlo pokazit tenhle úžasný den. Chtělo se mi tančit. Chtělo se mi sestrojit perpetuum mobile. Chtělo se mi jít na plovárnu a potkat tam nějakou hezkou slečnu s pěknými kotníčky… Chtělo se mi všechno na světě!

Věděl jsem, že zítra ráno to zkusím znovu…

Ani ne za půl hodiny, když jsem odcházel ze svého bytu v nadmíru povznešené náladě, pootevřela má dobrá sousedka paní Krásová opatrně své dveře a ze tmy předsíně zašeptala: „Ježišmarjá, pane Kavka, to jsem ráda že ste v pořádků… Já už se bála, že ste si zlomil nohu, nebo tak něcó…?“

…

Od toho dne lezu pod studenou sprchu každé ráno. Už to umím docela potichu. A možná si koupím i nějakou hezkou čepici s bambulí. Mám sice pořád ještě tu zmijovku, ale jedna hezká slečna mi nedávno řekla, že v ní vypadám o dost starší, než ve skutečnosti jsem…