O spokojenosti, o kaloriích a o mlčení…

Aneb o tichém číšníkovi, který nakonec vykřikl, proč je tak prospěšné brát si s sebou na hotelový pokoj láhev vína a také o tom, jak hezky umí vonět ráno…

Trenčín, hotel Brezina, prosinec 2005...

Sešli jsme se s mou přítelkyní v restauraci hotelu, abychom spolu povečeřeli. (Vyřizoval jsem tehdy v Trenčíně jakési rodinné záležitosti a nemohl jsem se jí bohužel celý den věnovat.)

Ona si, po pečlivém prostudování úplně celého jídelního lístku, objednala zeleninový salát s grilovaným kuřecím masem se slovy: „200 gramů?! To nesním!“ Já  jsem si bez zaváhání objednal brynzové halušky se slaninou, dolil nám oběma víno a dál spokojeně naslouchal, jak mi Ona mi vyprávěla o tom, jak se dnes celý den měla.

Poslouchal jsem ji pozorně a se zájmem. Její hlas, rty i vůně, to vše jakoby tančilo kolem mě na tlustém zeleném koberci v poklidném přítmí téhle restaurace. Byl jsem spokojen. Byl jsem tak spokojen, jak jen muž před večeří spokojen být může.

„Nech sa páči,“ zašeptal tiše číšník, obřadně před nás položil talíře s jídlem a hned zase kamsi zmizel.

Má krásná společnice začala způsobně napichovat drobná sousta salátu na špičku vidličky a já jsem slastně přivíral oči s plnou pusou těch nejlepších halušek, jaké jsem kdy jedl. Bylo mi zkrátka nádherně! …nejen kvůli tomu jídlu!

Dojedl jsem, otřel si ústa ubrouskem, napil se trochu vína a spokojeně vydechl.

"Bolo všetko v poriadku?“ zeptal se znova šeptem číšník, když se ke mně úslužně naklonil.

"Bolo, bolo," přikývl jsem spokojeně, "ale víte co? Ehm...já bych si, s dovolením, dal ještě jednou ty halušky..."

Moc nechybělo a číšníkovi vypadl můj prázdný talíř z ruky!

Stál - pořád sice ještě v úslužném úklonu - ovšem na jeho obličeji byly patrné známky znepokojení, nebo dokonce šoku! Oči měl vytřeštěné směrem na mne, brada - i spodní ret - se mu znatelně chvěly.

"Ešte jednu porciu halušiek?! Naozaj?! A že či vy-vy vôbec viete, ko-koľko to má kalórií???!!!" vykřikl najednou varovně.

Ona přestala na malou chvilku pečlivě přežvykovat sousto salátu a láskyplně mi pohladila ruku.

"Kalórie...???" odpověděl jsem s naoko nechápavým úsměvem číšníkovi.

Trvalo ještě dobrých deset vteřin, než na mne číšník přestal civět a odešel do kuchyně, odkud mi – poněkud rozcuchaný - za chvíli přinesl to, oč jsem jej žádal.

Dojedli jsme a spokojeně odešli z restaurace, s lahví vína v ruce, vstříc nedočkavé noci.

...

Ráno jsme se, příjemně rozespalí, usadili ke stejnému stolu, abychom společně posnídali...

Ona se usmívala a já se vyhříval v jejích paprscích. Voněla.

Mlčeli jsme spolu o velmi důležitých věcech…

Ten samý číšník, který nás obsluhoval večer, k nám opatrně přistoupil s jídelním lístkem v ruce. Nemohl jsem si nevšimnout, že z něj byla cítit jakási nejistota...

Ona si objednala misku ovesné kaše s medem a kávu. Já jsem tento pokrm na jídelním lístku rovnou přeskočil a můj zrak se zarazil až úplně dole, na posledním řádku v nabídce RAŇAJKY. Stálo tam: Miešané vajíčka so slaninkou!

"Já si dám tohle," ukázal jsem číšníkovi prstem přesně doprostřed slova Miešané, aby nebylo pochyb. Číšník přikývl, zapsal si naši objednávku na lísteček a už byl skoro na odchodu, když se najednou zarazil, divoce zamrkal a nesměle se mě zeptal: „A koľko vajíčok si budete želať? Jedno? Dve? Tri...?! Alebó...???"