Aneb jak si tenkrát náš dědeček sundal šle, jak dlouho vydržím na jedno nadechnutí a proč nám po pokoji létal lesní roh...
„Pojď okamžitě do kuchyně!“ sykla maminka na mého staršího bratra Mirka, přičemž nevěřícně kroutila hlavou.
Bratr se tedy neochotně zvedl od svého akvária a šel...
Naše maminka se totiž právě vrátila z rodičovské schůzky gymnázia v Budějovicích, kam Mirek chodil. A protože z tónu jejího hlasu bylo více než zřejmé, že bratr bude v kuchyni vystaven matčině konstruktivní kritice, musel jsem si okamžitě uvařit čaj, napít se vody a utřít nádobí...
(Tohle si nesmím nechat ujít!)
„Vysvetli mi, prosím teba, ako je to možné ?!“
„Co jako?“
Bratr stál uprostřed kuchyně, žmoulal si kapsu u tepláků a nervózně přešlapoval.
„Všetko by som ti odpustila. Všetko! Aj tú trojku z angličtiny... Aj tú štvorku z chémie! Ale toto? To sa vôbec nehanbíš ?! Skoro som sa tam pred tým Zounou prepadla do zeme!!!“
„Zouna? Tělocvikář?“ zeptal se opatrně bratr.
„Áno! Tvoj tě-lo-cvi-kář!“
„No...“
„Jáj, cipánaboha! Mirek! Však ty nevieš urobiť hen ten oný... že kotrmelec?! To čo si to za chalana?! Však je ti iba pätnásť a nie šesťdesiat...?! Jáj, však keby že to vedel tvoj otec, tak sa musí v hrobe obracať! Jáj...!!!“
„Ale já umím kotrmelec...?“
„Nevieš, neklam!“
„A z biologie jsem měl jedničku...“
„Kašlem ti na biológiu! Na čo ti bude tá oná, biológia, keď prepadneš z telocviku?!“
„Ale...“ pokusil se bratr znovu matce oponovat.
„Žiadne ale! Hanbi sa! Hanbíš sa?!“
Maminka najednou prudce vstala a rázně odešla do pokoje, z kterého se okamžitě začaly ozývat různé prapodivné zvuky. Znělo to trochu jako zemětřesení, trochu jako trénink vzpěračů, trochu jako nálet sarančat, a dokonce tak trochu i jako horda slovenských zbojníků...
„Poď sem!“ zavolala maminka z obýváku.
Šli jsme raději oba...
Maminka stála uprostřed obývacího pokoje, který se změnil k nepoznání...
Křesla, pohovku, stojací lampu, komodu, ba dokonce i klavír... To vše maminka dokázala sama nějak odšoupnout, odstrkat, poponést, či možná i odkulit k jedné straně místnosti, aby tak uprostřed mohla z postelových matrací vytvořit improvizovanou tělocvikářskou žíněnku vedoucí ode dveří z knihovny až k prahu ložnice.
„No, Mirku, a teraz mi láskavo ukáž, ako robíš kotrmelec!“ zavelela maminka a důrazně si při tom poklepávala špičkou nohy do koberce.
Bratr se nahrbil jako zápasník, smutně povzdechl a pak se s výkřikem zabodl hlavou do matrace. Chvíli to sice vypadalo, že trajektorie pohybu jeho těla bude správná, jenomže najednou se mu nohy ve vzduchu nějak podivně zauzlovaly a on chvíli zůstal stát tak trochu na levém rameni a tak trochu na bradě. Konečně se mu také podařilo rozplést nohy, takže mohl ze zdi skopnout tatínkův památeční lesní roh, který byl zavěšený blízko u stropu.
Bratr ležel v mezeře mezi matracemi, lapal po dechu a uraženě civěl na strop. Matka a já jsme se – doslova – váleli smíchy po koberci...
„Neudělal sis nic, Mirku?“ zeptala se maminka česky (což bylo vždycky vznamení, že už se ani trochu nezlobí) a pomáhala mu se postavit na nohy.
„Hele, brácha, to nic není. Já ti to kážu. Dívej...“ řekl jsem a vystřihl před ním hned dva ukázkové kotrmelce.
„Hm...“ opáčil bratr mrzutě .
Maminka zmizela do ložnice, ale byla zpátky ani ne za minutu. Měla teď na sobě tepláky, ve kterých chodila s holkama na džezgymnastiku. Významně si nás oba přeměřila pohledem a pak se na kraji matrace začala soustředit jako nějaká gymnastka v televizi. Najednou se překvapivě ladně vrhla vpřed a předvedla nám nádherný kotrmelec.
„Týjó, mamí!“ vydechl jsem užasle.
I bratr byl zaskočen...
„To jste mě měli vidět, když jsem chodila do školy. Úplná hadí žena!“ prohodila maminka sebevědomě.
Vtom se ale pomalu otevřely dveře z chodby a v nich stál náš dědeček...
„Co se to tady děje, Boženko? Já se bál, že se někomu něco stalo...?“ koktal dědeček a nevěřícně se rozhlížel po obývacím pokoji, který teď připomínal spíše nějakou němou barikádu.
Chudáka dědečka totiž ty naše rány, výkřiky a kotrmelce vzbudily. Nejdříve prý jen zpod peřiny sledoval, jak se mu nad postelí kývá lustr. Nakonec ale sebral odvahu, svítilnu a svoji nejtěžší vycházkovou hůl a vyšel tmavým schodištěm k nám, do prvního patra, připraven na nejhorší.
Hned jsme se dědečkovi omluvili a vysvětlili mu důvody, které nás vedly k porušení nočního klidu.
Dědečkovi tenkrát bylo více než osmdesát jedna let a lidé v takovém věku se již většinou nezaobírají malichernostmi. Jenomže kotrmelec mého bratra pro dědečka očividně žádnou malicherností nebyl. Šlo tu přece o budoucnost rodu!
„Ukaž mi to, Mirku, jak to děláš...“ řekl dědeček a poplácal ho povzbudivě po zádech.
Bratr opět uvedl své tělo do série záhadných pohybů po matraci a ani podruhé nebylo vůbec jisté, kam nakonec jeho tělo dopadne. Kdyby jej maminka v poslední chvíli duchapřítomně nezachytila, přišli bychom tehdy nejspíš o klavír.
Okamžitě jsem dědečkovi ukázal, že já kotrmelec umím.
„Šikula, koupím ti hašlerky,“ pochválil mne dědeček...
Hned nato na matraci znovu zazářila naše maminka a udělala dalších pět nebo šest perfektních kotrmelců.
Rozcuchaný bratr seděl v křesle a zahanbeně nás pozoroval...
Ani jsme si nevšimli, kdy se to stalo, ale na komodě vedle dveří najednou ležely dědečkovy kostěné brýle i naslouchátko. Jednaosmdesátiletý tatínek našeho tatínka opřel svou hůl o zeď, bojovně si z ramen shodil šle a před našimi zraky udělal kotrmelec jako sextán!
„Vidíš, takhle se to dělá, Mirků! Musíš si tam tu hlavu hezky naštelovat, Mirků! Pěkně zakulatit záda a pořádně se odpíchnout, no... A vono tě to tam pak samo překulí, uvidíš, Mirků...“
Maminka nevěřícně osahávala dědečka, jestli se nám nepokazil.
Nepokazil...
Dědeček si dvěma svižnými kopy vyzul papuče a okamžitě před námi vykouzlil další vzorový kotrmelec.
A další!
A ještě jeden...
Nedali jsme se s maminkou zahanbit...
Maminka, dědeček i já, my všichni jsme tenkrát až do půlnoci ukazovali bratrovi, jak je kotrmelec jednoduchý...snadný...triviální! Ovšem marně...
Doprovodili jsme tedy dědečka dolů, do jeho bytu, kde nám ještě – celý rozdováděný - předvedl, jak se má správně dělat dřep, a až potom konečně spokojeně usnul...
...
Letos mi bylo čtyřicet devět let... Už sice nejsem žádný kluk, přesto se mi ale ještě i dnes občas stává, že potřebuji hbitě přeskočit nějakou kaluž uprostřed cesty. Cožpak kaluž - ta se dá koneckonců téměř vždycky i hbitě obejít. Horší je to ale s takovými překážkami, které obejít nelze, a já jsem pak přírodou i okolnostmi donucen odhodit zbytky své důstojnosti a padlý strom, zídku nebo zábradlíčko přelézt. Pohyby, které při přelézání čehokoliv vykonávám, totiž vždy zaručeně pobaví všechny přítomné... A když říkám všechny přítomné, tak mám na mysli i lesní zvěř!
Ze všeho nejhorší ale je, upadne-li mi nějaký předmět na zem, a mně tedy nezbývá, než se pro něj k zemi sehnout a zase jej zvednout...
Sehnu se. Sehnu... Ale nejdřív se musím nadechnout!
A jestli mne teď tady někdo požádá o kotrmelec...?! Hodím se marod!
(Kdyby to tak viděl můj mrštný dědeček, ten by mi dal co proto...)
