Aneb jak vlastně nikdy nevíte, na koho narazíte, když jdete domů, co všechno se vejde do jednoho rozvrzaného nákupního vozíku a taky o tom, kolik světla je ve tmě…
„Tak tohle byl teda ale fakt tejden blbec! Pár dní do Vánoc! To zas budou svátky!“ ulevil jsem si sám pro sebe polohlasem uprostřed ulice…
Byla už tma. Vracel jsem se pěšky domů z města. Chůze mi vždycky pomáhala uklidnit se a uspořádat si myšlenky. Měl jsem za sebou dlouhou sérii dnů, během kterých se mi nepodařilo nic. Zhola nic! Ani jeden z mých plánů, ani jedno z mých očekávání – o snech ani nemluvě…
Za ty roky už jsem se, myslím, naučil prohrávat a dostávat od života kopance do hýždí (i do…jinam…) a nehroutit se z toho. Jenomže život mi většinou dával také trochu času na to, abych po každém nezdaru zase popadl dech, popřípadě vstal a oprášil si kolena.
Teď ne. Den po dni - prohra za prohrou. Jeden špatný den za druhým. A už to trvalo víc než týden! Pomalu jsem se začínal bát každého zazvonění telefonu. Co dalšího se ještě může po-kazit?! Nejraději bych hodil ručník do ringu, kdyby tady nějaký ring byl - a kdyby tady byl nějaký rozhodčí…
Věděl jsem, že to všechno nakonec zvládnu a ustojím. Jen jsem potřeboval tuhle dlouhou procházku po nočním sídlišti, abych se usebral a našel zase svoji rovnováhu. A cítil jsem, že se mi to pomalu začíná dařit. Svět se zdál být opět v pořádku a pozitiva už zase převažovala nad vším ostatním.
Zastavil jsem se a zahleděl se do rozsvícených panelákových oken. Připadal jsem si najednou tak bezvýznamný. Já. Sám. Tady pod pouliční lampou a pod hvězdami. Stál jsem tam s rukama v kapsách a ještě chvíli se díval lidem do oken a pak dál a výš - kamsi vzhůru do noci. A udělalo se mi zase dobře…
Šel jsem pomalu dál. Těšil jsem se domů.
Pod další lampou jsem se potkal s našim místním bezdomovcem. Ani nevím, jak se jmenuje. Vídám ho ale tady v okolí často. Je mladší a mnohem vyšší než já. Tlačil před sebou svůj rozvrzaný nákupní vozík naplněný všemožnými poklady, za kterými byl sám sotva vidět. Udělal jsem mu místo, aby mohl projet. Usmál se na mě a řekl: „Ehm… Děkujů, pané a dobréj večír přejů…“
„Vám taky tak,“ odvětil jsem a pokračoval dál v chůzi, zaměstnán myšlenkami o sobě a svém životě. Udělal jsem ale jen pár kroků. Nevím - opravdu nevím, co mě přinutilo zastavit a otočit se. Vím jen, že když jsem to udělal, uviděl jsem toho muže, jak prohledává obsah jedné z popelnic a přitom si cosi pobrukuje. Zpívá…?
Došel jsem až k němu, vyndal z peněženky dvě stě korun a podal mu je. Muž natáhl ruku k bankovce, ale pak se najednou zarazil a díval se mi trochu nedůvěřivě do očí.
„Tady máte a přeju vám hezký Vánoce,“ povídám mu a natahuji ruku s penězi ještě víc směrem k němu.
„Ehm… To sté móc hodnéj, alé to jé…“ vypravil ze sebe zaskočeně dlouhán.
„Jen si to vemte. Šťastný a veselý a držte se.“
Dlouhán ještě chvíli nerozhodně přešlapoval z jedné nohy na druhou, ale nakonec se přece jen osmělil a bankovku si od mě opatrně vzal.
„Ehm… Á… Nebudé vám to chybět?“ zeptal se napůl šeptem…
