Vzpomínka: Jan Zelenka - 100 let

Zpravodajský server iDNES přinesl 5. prosince 2023 článek věnovaný Janu Zelenkovi. Pod titulkem „Šéf normalizační televize Zelenka byl oportunistický, ale vzdělaný pragmatik“.

Důvodem je sté výročí narození tohoto člověka, který patřil v posrpnové okupační éře k jedním z pilířů komunistické propagandy a procesu nechvalně známého jako normalizace. Od roku 1969 do června 1989 působil na postu ústředního ředitele Československé televize (ČST) a jako takový měl klíčový podíl na tom, že toto médium bylo hlásnou troubou komunistické propagandy – nejen naší, ale v pozici politické kolonie i propagandy sovětské.

To, o čem budu psát, je v porovnání se zlem, mimo jiné v personální oblasti, kterého se v tehdejší televizi Zelenka a spol. dopustili, zdánlivá maličkost. Protože ale ďábel je skryt v detailu, dokresluje zrůdnost komunistické praxe v oblasti politické propagandy, současně je ale důkazem pravdivosti tvrzení v nadpisu na iDNES, že Zelenka dokázal uvažovat pragmaticky. Byť, dle mé zkušenosti, až na konci 80. let (minulého století).

Jednou z odporností praxe zelenkovské televize bylo vystřihávání soutěžní příspěvků Izraele ze záznamů Velké ceny Eurovize, kterou ČST vysílala vždy nějaký čas po tomto galakoncertu (který západní televize nabízely živě), přičemž tento pořad byl opatřen českým komentářem, což byl úkol pro vynikajícího hudebního publicistu Miloše Skalku.

Tolik nezbytný úvod a nyní moje osobní zkušenost.

V roce 1982 jsem začal porovnávat německé přímé přenosy písničkové soutěže o Velkou cenu Eurovize (bydlel jsem na českém západě a sledoval je v televizi ARD) s československými televizními záznamy. 27. ročník festivalu hostilo britské letovisko Harrogate. Grand Prix si 24. dubna odvezla do Spolkové republiky zpěvačka Nicole za interpretaci písne „Ein Bisschen Frieden“. (U nás ji nazpíval jako „Jme děti slunce“ Jaromír Mayer; český text napsala Jiřina Fikejzová.) Jako druhý nejlepší mezi osmnácti soutěžícími skončil izraelský příspěvek „Hora“. Československá televize uvedla záznam tohoto koncertu 21. května 1982. Domácí verzi by se nedalo nic vytknout - nebýt toho, že v pořadu chyběla druhá nejúspěšnější skladba reprezentující pop music Státu Izrael. Abych zjistil příčinu jejího vyřazení, obrátil jsem se s písemným dotazem na příslušnou televizní redakci v Praze. Odpověď jejího pracovníka Jaroslava Eima byla datována 24. června 1982:

„Je pravdou, že v pořadu chyběla jedna jediná píseň, a to píseň Izraele, která shodou okolností obsadila druhé místo v soutěži. Neodvysílání této písničky má velmi prostý důvod. Pořad byl nabírán po trase a bohužel zrovna, když byla na řadě píseň Izraele, byla na trase porucha. Tudíž vzhledem k technickým podmínkám jsme nemohli tuto písničku vysílat a musili jsme ji vystřihnout. Byla-li by porucha na jiném místě, odpadla by písnička jiná. To je pravý důvod neodvysílání izraelské písničky.“ Vysvětlení jasné, prostě smůla. Nezbývalo než vyčkat, co se bude dít napřesrok.

Podle pravidel eurovizního festivalu se až na výjimky soutěží v zemi úřadujícího vítěze. Místem konání 28. ročníku se proto stal německý Mnichov. Velká cena putovala zásluhou Corinne Hermes a písně „Si la vie est cadeau“ do Lucemburska. Na druhou pozici se stejně jako v předchozím roce probojoval Izrael. Vycházející hvězda Ofra Haza reprezentovala svoji zemi titulem „Am Jisrael Chaj“ (Národ Izraele žije). Poselství textu nebylo možné přeslechnout: půl století od Hitlerova nástupu k moci bylo víc než symbolicky z německé půdy Němcům i světu připomenuto, že navzdory šílenému úsilí projektantů holocaustu židovský národ nepřestal existovat. Napjatě jsem čekal, jak se s tímto morálním odkazem vyrovná ČST.

Záznam mnichovského koncertu byl do vysílání zařazen 20. května 1983 - a Ofra Haza na obrazovce chyběla. Na moji otázku, proč byla izraelská píseň vystřižena tentokrát, odpověděl týž redaktor Eim, ale po roce docela jinak:

„Máte pravdu, že v pořadu chyběla pouze píseň Izraele, která shodou okolností obsadila v soutěži druhé místo. Písničku jsme vypustili zcela záměrně. Neočekávejte totiž od nás, že budeme na televizní obrazovce dělat propagaci státu, který soustavně a bezostyšně pošlapává mezinárodní právo, nerespektuje rezoluce OSN ani světové veřejné mínění a provádí genocidu na palestinském lidu.“

Cenzurní zásahy z politických důvodů postihovaly izraelské eurovizní příspěvky i v dalších letech, přičemž na moji korespondenci k tomuto tématu přestala ČST reagovat. Nicméně v druhé polovině 80. let došlo v související věci k dalšímu pozoruhodnému vývoji.

V březnu 1987 svedl los Davisova poháru do Hradce Králové tenisové týmy Československa a Izraele (za který hráli Mansdorf a Glückstein; izraelská reprezentace hostitelskou zemi porazila na zápasy 3:2). Televizní diváci měli možnost sledovat výkony tenistů židovského státu ve třech dnech po dobu několika hodin a nezdálo se, že by jim to mohlo jakkoli politicky uškodit. Stejně tak se to sotva dalo chápat jako propagace státu, s jehož politikou československý režim nesouhlasí. Jako naprostá stupidita se proto jevilo další případné vyřazování tříminutových izraelských písní z eurovizních záznamů. Jak ale ukázal následující rok, komunistická cenzura by mohla mírou své stupidity přehradit Vltavu pod Kavčími horami.

Soutěžní přehlídka Eurovize pro rok 1988 se konala poslední dubnovou sobotu v irském Dublinu, kde s písní „Ne partez pas sans moi“ zazářila a zvítězila pozdější hvězda světového formátu Celine Dion; tehdy hájila barvy Švýcarska. Izrael vyslal na eurovizní festival Yardenu Arazi a skladbu „Ben Adam“, která skončila v konkurenci 21 příspěvků sedmá. V záznamu ČST vysílaném 29. května 1988 ovšem chyběla. Nezbývalo než obrátit se přímo na šéfa komunistické televize Jana Zelenku.

V dopise datovaném 30. května 1988 jsem nejprve Jana Zelenku seznámil s cenzurními praktikami jeho podřízených, pokud jde o izraelské eurovizní příspěvky, což jsem postavil do kontrastu s tím, jak korektně televize referovala o izraelských tenistech při Davis Cupu v Hradci Králové, a pokračoval jsem následující argumentací:

„A) znamená-li odvysílání zhruba tříminutové izraelské písně v rámci mezinárodního festivalu propagaci izraelské politiky, proč se stejná propagace nepřičítá několikahodinovému přenosu izraelského tenisu v rámci mezinárodního turnaje? B) neznamená-li několikahodinový přenos izraelského tenisu propagaci izraelské politiky, pak nemůže být taková propagace přičítána ani vysílání tříminutové izraelské písně. Přikloníme-li se k variantě „A“, nevyhneme se otázce, proč se Československo v Davis Cupu 1987 nezachovalo vůči soupeření s Izraelem stejně jako o rok později Indie (která z politických důvodů odmítla v baráži nastoupit). Dáme-li přednost variantě „B“, nezbude než se ptát, jaký smysl má systematické vyřazování izraelských písní z eurovizních záznamů. Nemohu se zbavit dojmu, že postoj televizní redakce vůči izraelské účasti na eurovizní Grand Prix je právě tak absurdní, jako by byl absurdní příkaz československým kameramanům, že na Davis Cupu v Hradci Králové se nesmí dostat do záběru žádný izraelský tenista.“

Závěrem jsem televizního ředitele požádal, aby se svou autoritou zasadil o přehodnocení nepochopitelné praxe spočívající ve vyřazování izraelských písní z československých eurovizních záznamů.

Odpověď Jana Zelenky z 2. srpna 1988 zahrnovala obsáhlý výklad o postavení televize v komunistické společnosti (což si mohl odpustit) a po něm následující klíčovou větu:

„K tomu Vám mohu sdělit, že jsem vydal pokyn, aby v podobných případech, o kterých píšete (záznamy z koncertů, kulturních pořadů apod.) byla při redigování vedle politických hledisek brána v úvahu kulturní a umělecká hodnota příspěvků.“

A tak už (či spíše až) napřesrok, sedm let od mého prvního dopisu, bylo divákům ČST umožněno spatřit na obrazovce interprety izraelské populární hudby. Nejprve to byla 22. března 1989 Ofra Haza, vítězka německé hudební ceny Tygra 88. Krátce nato, 13. května 1989, se záznam eurovizní soutěže poprvé obešel bez politicky motivovaného vystřižení izraelské písně. Jmenovala se „Derech hamelech“ a na festivalu ve švýcarském Lausanne ji zazpívala formace Gili and Gallit.

A mé pocity? Důvod ke spokojenosti jsem jistě měl, bujarému nadšení jsem ale nepropadl. Spíše jsem litoval ztracených příležitostí minulých let, kdy bezmezná lidská hloupost a fanatická nenávist záměrně bránila tomu, aby si televizní diváci v Československu mohli alespoň jednou za rok poslechnout jednu úspěšnou skladbu z pestré nabídky izraelské populární hudby.

Jan Zelenka odešel z postu šéfa ČST na konci června 1989. Jak patrno, když chtěl, dokázal se zachovat i jako pragmatik. Což nikterak nesnižuje jeho vinu za všechno mediální zlo, které jako komunistický ředitel ochotně spoluvytvářel.