Prezidentova věta versus realita

Ta slova mi rezonují v mysli od okamžiku, kdy jsem si je přečetl na internetu. Bylo to ve středu 12/7 a pronesl je egyptský prezident během setkání s ministry informací arabských zemí.  

Ti se sjeli na káhirské zasedání ministerské rady ATICM, což je Arab Telecominications and Information Council of Ministers a prezident Sisi (Sísí) ve svém proslovu pravil:

• Nejsou možné žádné kompromisy ve vztahu ke státům, které podporují terorismus a ohrožují životy nevinných lidí.

Věta hodná potlesku – a podrobnější analýzy. Je totiž inspirativní a nabízí několik otázek. Například: Týká se všech zemí, anebo jen vybraných – aktuálně například Kataru? A jak se toto uvažování promítne do vztahu s Izraelem, s nímž jsou terorem postižení Arabové na stejné lodi?

Mě osobně nejvíc zajímá, jak zmíněná proklamace ovlivní poměr Káhiry k teroristickému hnutí Hamas (Hamás) vládnoucímu v sousedství Egypta – v Pásmu Gazy. Vždycky to byl tak trochu tanec mezi vejci podle not pomyslného hitu „Bližší košile (Arabové) než kabát (Izrael)“, nicméně tváří v tvář drsné realitě na severovýchodě Sinaje, kde se obětí islámského teroru staly desítky, ne-li stovky příslušníků egyptských bezpečnostních sil, si Egypt počínal tak, že v mnoha ohledech zasluhuje uznání.

O to větší údiv způsobil popis nejnovějšího vývoje vztahů Egypt – Hamas, jak jej v exceletně napsaném souhrnu nabídla 21/7 čtenářům na webu Židovské listy rozhlasová publicistka Gita Zbavitelová.

Už jen nadpis zní děsivě:„Nová dohoda Hamásu s Káhirou zruší egyptskou blokádu Gazy“. To vskutku neodpovídá principu  „žádné kompromisy s teroristy“. Tomu spíše odpovídalo předchozí počínání Egypta, které Gita Zbavitelová popisuje takto:

• (Vztahy Egypt – Hamas) byly dlouho velmi špatné – Káhira označila hnutí za hrozbu národní bezpečnosti, obvinila je ze spolupráce s teroristy na Sinaji, zničila mu většinu pašovacích tunelů a neotvírala přechod v Rafáhu.

A pokračuje:

• V posledních týdnech však představitelé Hamásu Egypt několikrát navštívili a začali spolupracovat.

Dodejme: aniž by Hamas pozbyl cokoli ze svého teroristického charakteru. Jsme tudíž svědky evidentního rozporu mezi proklamacemi a reálnou politikou (jak už to tak u Arabů, a nejen u nich samozřejmě, bývá).

Podle autorky má klíčovou roli v rámci zlepšení vztahů na osa Káhira – Hamas hrát Muhammad Dahlan, hlavní oponent Mahmúda Abbáse, šéfa Palestinskoarabské autonomie v Judeji a Samaří (na Západním břehu). Ten byl vyštván do exilu v Emirátech, „kde se stal poradcem korunního prince a nahromadil peníze, vliv i moc. Má výborné vztahy s egyptským prezidentem (…) Sísím, který by ho dokonce rád viděl v čele samosprávy,“ uvádí G. Zbavitelová a dodává, že Egypt chtěl, aby se Hamas s Dahlanem usmířil a Hamas tomuto požadavku vyhověl.

U tohoto bodu se musíme zastavit. Jeví se to celé totiž tak, že zatímco Abbás je Západem stále považován za jediného partnera Izraele pro jednání o mírovém narovnání, Arabové, v tomto případě Egypt a zřejmě i další muslimské země, začínají rozehrávat svoji vlastní, protiabbásovskou politiku. Může tak nastat poněkud zvláštní situace: tlak na Izrael, aby jednal s „Palestinci“ reprezentovanými Abbásem, který ovšem ztrácí podporu arabských hráčů na blízkovýchodní šachovnici ve prospěch jiné figury – Dahlana.

Co tedy nová politika Káhiry vůči Hamasu zahrnuje? Podle textu Gity Zbavitelové jde o dva klíčové body:

• Egypt po Hamásu chtěl aby se s Dahlanem usmířil, a Hamas mu vyhověl. (Zde doplňme, že během občanské války v Pásmu Gazy v roce 2007 mezi Fatahem a Hamasem zastával Dahlan jako vysoký představitel Fatahu ostrý protihamasovský postoj; mimo jiné veřejně označil Hamas jako bandu zlodějů a vrahů – pozn. L. S.);
• Egypt zruší ze své strany hranice blokádu Pásma Gazy (za kterou není zahraničím plísněn, zatímco Izrael za blokádu ze své strany hranice ano – pozn. L.S.), pakliže se do Pásma za a) Dahlan vrátí a za b) stane se předsedou nového řídícího orgánu, což, jak G. Zbavitelová vysvětluje, znamená, že bude v podstatě premiérem vlády Hamasu, která se bude dělit o moc s bezpečnostním aparátem této teroristické organizace.

V čem tkví přínos Dahlanova návratu do Pásma, kde má působit ve službách někdejších rivalů? Gita Zbavitelová vysvětluje: 

• Dahlanovi lidé budou mít výlučný dohled na přechodem Rafah na sinajské hranici s Egyptem;
• Dahlan bude zajišťovat platy členům pohraničních jednotek Hamasu;
• Dahlan bude garantovat vyplacení odškodného za mrtvé členy Hamasu, jakož i finanční kompenzaci pro zraněné členy této teroristické oirganizace – toto se vztahuje na období zmíněné občanské války;
• Od Dahlana se očekává, že zajistí přísun peněz z Emirátů do Pásma a výstavbu nové elektrárny, kterou Emiráty zaplatí, provozovat ji bude Egypt (stát by měla na jeho hranicích) a zásobovat má elektrickou energií celé Pásmo (které je na tom s dodávkami elektřiny více než na štíru, což je ovšem téma na samostatný článek).

S trochou nadsázky řečeno, nebýt Dahlana, Země snad přestane rotovat kolem své osy. Ale vážně: bylo by jistě krátkozraké nevidět pozitiva, která Dahlanovo angažmá u těch, které kdysi označil za zloděje a vrahy, může mít. Gita Zbavitelová píše, že nová dohoda je výhodná pro všechny – Hamas i Dahlana, Egypt, obyvatele Gazy, ale i Izrael. Tím Izraelem si tak úplně jistý nejsem, neboť nemáme záruku, zda poté, co nastane „na západní frontě klid“ (na hranicích Pásma s Egyptem), neobrátí teroristé z Hamasu nežádoucí pozornost na Izrael. To se teprve uvidí. Nicméně pro Egypt je dohoda bezpochyby přínosem, neboť na Sinaji u hranic s Pásmem je rejdiště teroristů z tamní odnože Islámského státu (kteří jen před několika dny povraždili přes dvacet egyptských vojáků, nemluvě o jejich řádění v předchozích týdnech, měsících a vlastně už letech) a pokud by došlo k zamezení oboustrannému pronikání osob na hranici Pásmo - Sinaj, jak nyní Hamas slibuje, Egyptu v jeho protiteroristickém úsilí by to výrazně pomohlo.

Nelze ovšem nevidět dva „háčky“. Jednak dohodou s Hamasem Sisi poněkud relativizuje své tvrzení o nulovém kompromisu vůči těm, kdo podporují teror, byť „hledači much“ mohou namítnout, že prezident hovořil o státech, a protože Hamas není stát, nýbrž teroristická organizace, Sisi se vlastně svému vyjádření nezpronevěřil. Pak je to celé ovšem tak trochu fraška. A dále: nic není tak zoufale „nedefinitivní“ jako vnitroarabské dohody, viz jen předchozí ujednání Fatah – Hamas týkající se usmíření a ustavení společné vlády. Takže uvidíme.