Úvodem z mé strany jednoznačné odsouzení tohoto hanebného zločinu a přání Robertu Ficovi hodně síly, aby tuto nejtěžší životní zkoušku zvládl.
Šokující událost z Handlové ve mně vyvolala vzpomínku na 4. listopad 1995. Pamatuji si přesně kde jsem byl a co jsem dělal toho dne před půlnocí, když z Tel Avivu přišla zpráva, že byl spáchán atentát na izraelského premiéra Jicchaka Rabina. Ten bohužel následkům střelby podlehl.
Stejně jako dnes společnost na Slovensku, byla i tenkrát společnost v Izraeli hluboce polarizována. Na jedné straně se nacházela levice, která vkládala velké naděje do mírového procesu s palestinskými Araby, u jehož zrodu stáli na izraelské straně labouristé Jicchak Rabin a Šimon Peres, na straně druhé pak spektrum pravicových formací, včetně extrémistů, kteří ujednání s Araby zásadně odmítali.
Sám jsem tehdy zažíval ve vztahu k Izraeli, s nímž jsem dlouhodobě sympatizoval, hlubokou krizi, protože jsem považoval smlouvu s Arafatem a spol. za hrubou politickou chybu. (Později se ukázalo, že jsem se nemýlil, ale to teď není podstatné.) Jakkoli jsem chápal postoj pravice, zejména Likudu, k Dohodám z Oslo, zásadně jsem odmítal jakékoliv projevy pravice vyzývající k fyzickým útokům na Rabina, nemluvě o jeho likvidaci. Doslova se mi hnusily na pravicových protestech proti smlouvám s palestinskými Araby karikatury Rabina v nacistické uniformě, skandování „Smrt Rabinovi!“ a podobně.
V takto vyhrocené atmosféře pak došlo k atentátu, který mnou hluboce otřásl. A to přesto, znovu opakuji, že jsem s Rabinovou vizí míru nesouhlasil. Jak kdysi prohlásil jiný premiér Izraele, Ariel Šaron, „můžeme proti sobě pozvednout hlas, ale nikdy ne zbraň“. Do té doby jsem nebyl ochoten připustit, že něco takového, smrtelný atentát na premiéra spáchaný Židem, se může v Izraeli stát.
Vinu za Rabinovu smrt nenese ovšem primárně nikdo jiný než atentátník. Pravicový extremista Jigal Amir stanul posléze před soudem a verdikt zněl: doživotí. Trest je to nanejvýš spravedlivý.
Následná vyšetřovací Šamgarova komise byla sice kritická k bezpečnostní službě Šin bet, u níž konstatovala selhání při ochraně premiéra, ale to na míru Amirovy viny nemělo a nemohlo mít žádný vliv.
Stejně tak pohlížím na atentát na Roberta Fica. V bezprostředních vyjádřeních po tragické události jsme v televizi slyšeli ostrá vyjádření [1] zástupců slovenské vládnoucí koalice, kteří z toho, co se stalo, obvinili tzv. liberální média a politickou opozici. Jakkoli lze pochopit míru emocí v té kritické chvíli, nad takovým uvažování, provázeným dokonce výhrůžkami, je nutné vyjádřit politování. Ano, slovenská společnost je po volbách a v souvislosti s některými kroky z ní vzešlé vládnoucí koalice hluboce rozdělená, ale primární vinu za atentát má pouze jedna osoba – samotný atentátník.
Jeho odporný a zákeřný zločin by měl být výzvou všem politikům na východ od řeky Moravy, aby snížili napětí a obrousili hrany vzájemné nenávisti. Místo toho slyšíme nebezpečné volání po „politické válce“. To je ovšem cesta do pekel nehodná demokratické země.
V této chvíli (psáno v den atentátu po 22. hodině) by měly myšlenky všech mířit do nemocnice, kde vede svůj obrovský osobní zápas demokraticky zvolený politik, premiér Slovenské republiky. S přáním, aby tento boj byl pro něj vítězný.
[1]
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/nejvetsi-radikalove-vladni-koalice-obvinili-z-atentatu-na-fica-media-a-opozici_2405151955_jgr
