Polemika: Kdo má pravdu? „Oficiální“ historici, nebo revizionisté?

Jiří Turner nás na blogu iDNES upozornil na článek Aviho Shlaima, britsko-izraelského historika, který se na portále Seznam Zprávy vyjádřil k současné české debatě vyvolané „prohlášením tří“.

Kdo to ještě neví: „prohlášení tří“ je kritické vyjádření současného (Petříček) a dvou bývalých ministrů zahraničí (Zaorálek, Schwarzenberg) k izraelskému záměru vyhlásit suverenitu na části Judeje a Samaří. Vůči tomu se ostře vymezili – kromě jiných - jak prezident Zeman, tak bývalí vrcholní politici české exekutivy Topolánek (expremiér), Vondra, C. Svoboda a Kohout (exministři zahraničí).

Jiří Turner v první části svého článku „O skutečných přátelích Izraele ještě jednou“ (27/5) píše:

• Promiňte mi tak vyjádření prosté radosti z toho, že v zásadě stejné stanovisko, jaké jsem vyjádřil ve svém článku, uveřejnil historik, emeritní profesor na univerzitě v Oxfordu, člen britské akademie věd, autor několika knih o izraelsko-palestinském konfliktu a mírovém procesu na Blízkém východě a hlavně Žid, kterého snad nikdo nenařkne, že je nepřítelem Izraele.

Jinými slovy, Jiří Turner souzní s tím, co si o celé záležitosti myslí Avi Shlaim. Tedy především: Izrael je závislý na okupaci a český prezident a premiér nejsou skutečnými přáteli Izraele, protože tuto nezdravou závislost podporují. A kdo že jsou skuteční přátelé Izraele? Inu, autoři onoho „statečného a upřímného článku“, tedy pánové Petříček, Zaorálek a Schwarzenberg.

Být jedním z nich, měl bych se na pozoru. Proč? Protože pochvala od někoho, kdo tvrdí, že Hamas není teroristická organizace (viz níže), je nanejvýš podezřelá.

Nejprve si ale řekněme, kdo je vlastně Avi Shlaim. Židovský rodák z irácké diaspory (*1945) patří k revizinostické skupině tzv. nových izraelských historiků. (Byť v Izraeli nežije, ale to v případě této země není podstatné.) Tedy těch, kdo se snaží převrátit dějiny moderní židovské republiky z nohou na hlavu. Například tvrzením, že zatímco podle tzv. oficiální verze míru zabránila arabská neústupnost, podle revizionistů je tomu naopak: za slepou uličku prý může na prvním místě Izrael.

Avi Shlaim ve svém pojednání „The War of the Israeli Historians“ (2004) píše, že po otevření izraelských archivů bere za své tvrzení, že Arabové nechtěli po vzniku Izraele jednat o míru a vzájemném uznání, jak se má všeobecně za to. Vysvětluje, že „každý ze sousedních arabských vládců byl připraven jednat přímo s Izraelem“ - v naději, že výměnou za mír něco získá. Přesněji: další území. Čeho nedosáhli válkou, to chtěli Arabové dostat jiným způsobem.

Konkrétně: egyptský král Farúk požadoval za uznání Izraele odstoupení Pásma Gazy (to Egypt v první arabsko-izraelské válce tak jako tak obsadil a spravoval - LS) a velký pruh pouště (zřejmě je míněna poušť Negev – LS).

Král Abdalláh zase navrhl urovnání s Izraelem výměnou za pozemní koridor, který by spojil jeho monarchii se Středozemním mořem. (Ve válce 1948/1949 ale obsadil celý Západní břeh a východní Jeruzalém, obojí připojil ke svému království, čímž vzniklo Jordánsko – a palestinští Arabové měli rázem svůj stát: stali se občany této monarchie. - LS)

Jako nejvíce „podvracející“ konvenční obecné povědomí (rozuměj: vycházející z oficiálního pojetí historie) považuje Avi Shlaim počin syrského generála Husního al Zaima, který v březnu 1949 provedl v zemi státní převrat a působil v jejím čele do 14. srpna téhož roku, kdy byl někdejšími spolupučisty sesazen a popraven. Izraeli navrhl uznání, pakliže se hranice se Sýrií posune do středu (!) Genezaretského jezera. (Na něco takového by mohl přistoupit leda šílenec a tím David Ben Gurion rozhodně nebyl. - LS)

Avi Shlaim je členem britské Labour, tedy člověk s levicovým pohledem na svět a arabsko-izraelský konflikt. Je to ten typ krajního levičáka, kterému není proti srsti nic, co by mohlo poškodit Izrael a jeho bezpečností zájmy, hlavně když to nahrává jeho revizionistickým teoriím.

Ve zmíněné práci Shlaim vůbec nebere do úvahy politickou realitu tehdejší doby, jejíž důsledky přetrvávají v myslích drtivé většiny Arabů dodnes. Jde o bojkot židovského zboží vyhlášený Arabskou ligou ještě před založením Izraele v roce 1945 (šlo o zboží vyrobené v mandátní Palestině), vyhlášení džihádu proti Izraeli v době jeho ustavení doprovázený totálním bojkotem nového státu včetně ekonomického, zákaz uznání Izraele, který pro své členy vyhlásila Arabská liga v roce 1950, přičemž trestem bylo vyloučení z ligy (viz Egypt v roce 1979 – členství pozastaveno kvůli mírové smlouvě s Izraelem).

Tedy: tvrzení, že to je Izrael a ne Arabové, kdo je viníkem toho, že se vztahy nedaří narovnat, není pravdivé.

Nyní se podívejme na to, jaké nehoráznosti píše Avi Shlaim ve svém vyjádření k „prohlášení tří“.

• Hamas podle něj není teroristická organizace. V lednu roku 2006 vyhrál svobodné volby. (To Hitler v letech 1932 a v březnu 1933 také.)
• Izrael prý není zářným příkladem demokracie, ale státem apartheidu. Takto urážlivě kálet do vlastního hnízda může jen zaslepený levičák, lhostejno zda je to Žid či nikoli. Jak by asi nazval okolní režimy, když demokratickému Izraeli dává ten nejhorší cejch? Soudě z jeho názoru na Hamas je snad lepší se neptat.
• Palestinci prý prokázali svůj závazek vyřešit konflikt mírovými prostředky podpisem dohody z Osla v roce 1993. A když se dostal k moci o tři roky později Netanjahu, přistoupil k postupnému rozkladu dohod z Osla. Tudíž není pravda, že palestinští Arabové v minulosti promarnili příležitost dosáhnout urovnání konfliktu. K tomu dvě poznámky:

• /1/ Když byl Netanjahu poprvé premiérem (1996-1999), podepsal s Arafatem dva důležité dokumenty, kterou jsou součástí architektury mírových dohod z Osla: Hebronský protokol 1997 a Memorandum od Wye River 1998. Pak prohrál volby a v jednáních s Arafatem pokračoval Ehud Barak.
• /2/ Na summitu v Camp Davidu v roce 2000 učinil Barak Arafatovi dalekosáhlé ústupky: 73% Západního břehu a 100% Pásma Gazy. Arafat odmítl a zanedlouho vypukla protiizraelská intifáda (Arafatem naplánovaný teror, jak později vyšlo najevo.) Ještě v prosinci 2000 udělal Bill Clinton poslední zoufalý pokus o vyřešení konfliktu, když navrhl předání 95% území Západního břehu a 100% Pásma Gazy Arabům. Izraelský premiér Barak návrh přijal – Arafat odmítl. Otázka zní: Promarnili Arabové možnost dosáhnout urovnání konfliktu, anebo je na vině Izrael, jako tvrdí Avi Shlaim a spol.?

Odpověď už je na každém z nás. Na mně, na panu Turnerovi a na všech ostatních.