Zatímco všichni, kdo si přejí, aby zavládl na Blízkém východě mír, považují 15. září 2020 za sváteční den, nepřátelé míru a služebníci smrti zareagovali po svém. Z Pásma Gazy byly na Izarel vystřeleny dvě rakety.
Mířily na města Ašdod a Aškelon. Jednu se podařilo armádě zachytit, druhá dopadla v Ašdodu a zranila 13 osob:
... titulek na webu Jpost.com v úterý 15. 9. 2020 ve 21:30 SELČ: 13 zraněných po raketovém útoku na jižní Izrael.
Bylo to době, kdy celý svět upínal svoji pozornost k Bílému domu, kde se právě odehrával další zázrak dlouhého dějství arabsko-izraelského narovnání.
Nyní je zase o něco jasnější, kdo chce mír a kdo jen rozsévá nenávist a zkázu, vyvolává strach a udržuje vlastní obyvatele v bídě a občany sousedního státu v napětí a nejistotě. Mír chtěl kdysi Egypt – a byl ochoten pro to něco udělat. Stejně tak později Jordánsko a dnes Emiráty a Bahrajn.
Provokativní akce vládců Hamasu, kteří se snažili alespoň na dálku, zbaběle a podlým způsobem znehodnotit význam historického dne, přiměla izraelského ministra obrany Gantze k jasnému vyjádření: V tento slavnostní den míru nám naši nepřátelé připomněli, že musíme být silní a připravení chránit izraelský lid za všech okolností.
Ne, terorem si palestinští Arabové mír nevyvzdorují. Ani hysterickými reakcemi na nově uzavřené Abrahamovské dohody, ani pálením vlajek USA, Izraele, Emirátů a Bahrajnu, ani štvavou kampaní proti oběma zemím Zálivu, ani uraženým trucováním.
Všechny dosud uzavřené dohody Arabů s Izraelem měly jednoho společného jmenovatele: dialog. Míru nelze dosáhnout, pakliže obě strany neusednou k jednacímu stolu. Tak tomu bylo v případě Egypta i Jordánska a je tomu tak i v případě Emirátů a Bahrajnu. Není jiné cesty.
Čím dříve to palestinští Arabové pochopí, tím lépe. Jsou ale schopni či ochotni tomu porozumět? Jejich počínání musí člověka nutně naplnit skepsí. Oni patří – vedle režimu v Íránu – k největším odpůrcům normalizace s Izraelem a přitom existují jako arabská autonomie jenom díky tomu, že kdysi zahájili s židovským státem proces normalizace. Sami mají s Izraelci mírové dohody (z Oslo). Když je ale chtějí a dnes dokonce realizují jíní, reagují nepříčetně. Jako kdyby přišli o poslední zbytky zdravého rozumu.
Když jsem po skončení ceremoniálu v Bílém domě přemýšlel s potěšením o jeho významu (jsem upřímně rád, že jsem byl něčeho takového svědkem), vzpomněl jsem si na egyptského prezidenta Anwara Sadata. Ten za svoji odvahu „rozbít chmurné hradby“ zaplatil životem. Jsem si však jist, že jeho smrt nebyla zbytečná, protože zbytečný nebyl onen statečný státnický čin, který ho o život připravil. Sadat udělal důležitý první krok na cestě, na kterou dnes, 15. září 2020, nastoupily Emiráty a Bahrajn.
Sadata zavraždili nepřátelé míru z řad Egyptského islámského džihádu. Stejní nepřátelé míru vystřelili v době washingtonského ceremoniálu rakety na Izrael.
Mějme to, prosím, trvale na paměti.
