Náměstkyně ministra zahraničí: Trochu jiný pohled

Existovaly historické děje, které měly jediné správně řešení. Například za druhé světové války: porazit Hitlera a denacifikovat Německo.

Vedle toho existují konflikty, které mají více variant řešení, ačkoli většina světa si myslí, že pouze jedno jediné je správné. Například: izraelsko-arabský konflikt na území historické Palestiny. Sledujeme-li názory politiků od Západu na Východ, snadno podlehneme dojmu, že jedinou spásu představuje takzvané dvoustátní řešení: vedle Státu Izrael by měl vzniknout také Stát Palestina.

Zde se rýsuje první problém. V názvosloví. Jeden z těchto státních útvarů se má jmenovat stejně jako celé historické území. Tedy Palestina. Je to stejně zvláštní, jako kdyby se nástupnické státy vzniklé po rozpadu Československa jmenovaly Slovensko (SR) a Československo (ČR). Reprezentace palestinských Arabů použila pro svůj stát název, který pochází z doby, kdy organizace PLO usilovala o zřízení arabského státu na celém teritoriu historické Palestiny (rozuměj: o likvidaci Izraele) – a svět jí to spolkl  i s navijákem.

Dvoustátní model řešení arabsko-izraelského konfliktu v historické Palestině není ovšem jediný možný. Ačkoli se k němu hlásí i část izraelských politických elit, ne každý politik židovského státu je s ním srozuměn. Patří k nim i náměstkyně ministra zahraničí (úřad je řízen premiérem Netanjahuem) Cipi Hotovelyová (obr. níže). Ta patří mezi řečníky na ve středu (23/11) zahájené Diplomatické konference novin Jerusalem Post, přičemž v předvečer akce zveřejnil list některé její pozoruhodné myšlenky.

Cipi Hotovelyová nejenže odmítá dvoustátní řešení (níže uvedeme proč), ale také pojem okupace ve vztahu k Západnímu břehu a jeruzalémskému Starému městu. Dlužno dodat, že zatímco termín Západní břeh je poměrně mladý, předtím se používal výraz Předjordánsko, mnohem „historičtější“ je Judea a Samaří.

Paní náměstkyně je toho názoru, že Judea a Samaří patří mezi území sporná a že Izrael „nemůže být okupantem ve vlastní zemi“. S poukazem na více než 3000leté pouto židovského národa k této části historické Palestiny. Domnívá se, že jeruzalémské ministerstvo zahraničí musí bojovat proti používání pojmu okupace. Prolomit tento mýtus, toto paradigma, že Izrael je okupantem Judeje (včetně jeruzalémského Starého města, kam patří i Chrámová hora a Západní zeď) a Samaří nazvala svým „vlajkovým projektem“.

Klíčovou součástí tohoto projektu má být osvětová (vysvětlovací) kampaň ministerstva zahraničí zaměřená na staroizraelskou a židovskou historii, což podle ní v izraelské politice dlouhodobě chybí. Hotovelyová argumentuje tím, že ačkoli si Izraelci mysleli, že jejich historické vazby na Jeruzalém jsou zcela zřejmé, nedávné rezoluce UNESCO tyto vazby popírající ukázaly, že tomu tak není – a že je tedy nutné na povědomí těchto vazeb (ve vztahu k zahraničí) pracovat a hovořit o nich. Hlasování UNESCO o protiizraelských rezolucích označuje jako „vlastní gól, který si mezinárodní společenství samo vstřelilo“.

Je přesvědčena, že ačkoli UNESCO říká, že Izraelci porušují v Jeruzalémě náboženskou svobodu, je tomu přesně obráceně. To muslimové se snaží vymazat židovskou a křesťanskou historii. Mají-li mít všechna tři velká monoteistická náboženství zajištěnou ve Svatém městě svobodu, musí Izrael udělat všechno pro to, aby město zůstalo sjednocené a rozhodnutí, která se ho týkají, aby byla vyňata z mezinárodní agendy.

A konečně: když se jiní politici snaží přesvědčit Hotovelyovou o správnosti dvoustátního řešení, odpovídá:Jaká je alternativa k izraelské přítomnosti v Judeji a Samaří? Bude to Hamas, nebo Islámský stát? A dodává: Nesetkala jsem se s žádným mezinárodním představitelem, který, když jsme hovořili tváří v tvář, by neuznal, že není žádná šance, aby v našem sousedství existovala demokratická entita. Všichni chápou, že se (v případě realizace dvoustátního řešení – LS) radikální islám usídlí na našich hranicích.

To je jeden z hlavních argumentů proti zmíněnému řešení. Není v kurzu (v době Mnichova 1938 také nebyla v kurzu válka s Německem), je dokonce v menšině, ale to neznamená, že není pravdivý.

Jinak řečeno: představa, že poté, co se Izrael stáhne na hranice linie příměří z června 1967, tedy přenechá Arabům Judeu, Samaří a jeruzalémské Starého město, nastane v oblasti mír je stejně naivní a pošetilá jako představa vedoucích politiků Británie a Francie v září 1938, že obětováním československého pohraničí zachránili v Evropě mír, neboť uvěřili arcilháři Hitlerovi, že Sudety jsou jeho posledním územním požadavkem.

Podobnou chybu Izrael nikdy nesmí udělat a jsem si jist, že neudělá. Pakliže budou v jeho exekutivě lidé jako Cipi Hotovelyová.

•

... Cipi Hotovelyová. (Web Times of Israel)