Nejen že terorističtí gauneři útočící v Izraeli na nevinné civilisty dostávají od šéfa Palestinskoarabské samosprávy (PA) pravidelnou finanční odměnu, a když už ne oni, tak jejich rodiny.
Nyní se chystají je bohatě odměnit dvě země EU a jedna stojící mimo toto společenství. Z tohoto hlediska je lhostejné, zda jsme členy Unie nebo ne, v protiizraelském tažení panuje shoda mezi jedněmi i druhými.
Ve středu 22. května vešlo ve známost, že Norsko, Irsko a Španělsko uznají v dohledné době, patrně v řádu dnů, takzvaný palestinský stát. Lze tomu rozumět tak, že PA má být povýšena na suverénní státní útvar. Tedy ta PA, která je vnitřně rozdělená na dvě mocenská centra a má tedy dvě vlády. Jedna praktikuje politiku brutálního protiizraelského teroru, která vyvrcholila bezprecedentním masakrem 7. října 2023, druhá teroristy a jejich rodiny finančně podporuje, uděluje vrahům čestný titul šahíd (mučedník) a více či méně skrytě s terorem proti Židům sympatizuje.
Je to další z politických nehorázností, kterých jsme v Evropě svědky. Včera to byla postavení představitelů státu, který se stal obětí vražedné agrese, na stejnou morální rovinu s pohlaváry, kteří tuto vražednou agresi zosnovali, dnes je to odměna v podobě uznání státnosti pro teroristy - a zítra?
Možná se dočkáme rehabilitace íránského totalitního režimu, jehož představitelé usilují o likvidaci židovského státu. První krok k tomu byl učiněn, když v pondělí 20. května všichni členové Rady bezpečnosti, včetně zástupců svobodného světa, „uctili památku“ prezidenta Raisiho. Vzdali tím poctu i jeho přání, které vyslovil v listopadu 2023? Řekl tehdy: „Doufám, že Alláh osvobodí Palestinu co možná nejdříve a budeme svědky posledních okamžiků existence Izraele a oslavíme jeho konec.“ Zdá se, že nic není nemožné.
Premiéři Norska, Irska a Španělska, Støre, Harris a Sánchez, dobrovolně vstoupili do „klubu pošetilých“, kde ochotně usedli v první řadě. Věří totiž politickému omylu, že takzvané „dvoustátní řešení je jediná důvěryhodná cesta k míru a bezpečnosti pro Izrael, Palestinu a jejich národy“.
Norský premiér, když vysvětloval rozhodnutí o uznání tzv. státu Palestina, uvedl: „Bez dvoustátního řešení nebude na Blízkém východě mír. Dvoustátní řešení nemůže existovat bez palestinského státu. Jinými slovy, palestinský stát je nezbytným předpokladem pro dosažení míru na Blízkém východě.“
Zdůvodnil to hezky, ale pravdu nemá. Nebytným předpokladem pro mír v oblasti jsou dvě věci: 1. Všichni palestinští Arabové se zřeknou terorismu. 2. Všichni palestinští Arabové uznají právo Židů na vlastní stát na teritoriu Země izraelské ve smluvně dojednaných bezpečných hranicích, které lze hájit. Toto a nikoli dva teroristické státní útvary, jeden otevřeně (Pásmo Gazy) a druhý skrytě (Západní břeh), je podmínkou pro nastolení míru.
Úřad norského premiéra Støreho také ozřejmil, které území považuje jeho země za součást tzv. palestinského státu. Dle představy Oslo bude tento stát založen na liniích z doby před rokem 1967 a Jeruzalém má být hlavním městem obou států, tedy Izraele i tzv. Palestiny. Norové tak dávají najevo, že plně podporují arabský územní maximalismus a povýšenecky přezírají bezpečnostní potřeby Izraele. V rovině proklamací sice pokrytecky hlásají, že „jak Izraelci, tak Palestinci mají právo žít ve svých státech v míru,“ v praxi to ale svojí politikou popírají.
Koneckonců jejich ochota „rozdávat z cizího“ (Izraelci by se o své hlavní město měli dělit s Araby) je nic nestojí. Jak by ale zareagovali na návrh, aby se oni sami podělili se svým hlavní městem Oslo se Švédskem. Na námitku, že Švédové svoje hlavní město mají (Stockholm) lze snadno odpovědět, že palestinští Arabové také, je jím Ramalláh.
Závěr. O tom, jaký bude konečný status území, která jsou předmětem konfliktu mezi Izraelem a palestinskými Araby, musí být rozhodnuto pouze jednáním mezi oběma stranami. Jakákoli jednostranná politická gesta, jako to, které přitravují Norsko, Irsko a Španělsko, mír v žádném případě do oblasti nepřinesou. Více než co jiného budou potvrzením zvrácené blízkovýchodní politiky některých evropských elit a jejich morálního selhání. Ocenit krvavý teror nejvyšším druhem odměny nic jiného než fatální morální selhání není. Norsko, Irsko a Španělsko se dopouštějí hrubé politické chyby. Dalším krokem by mohlo být uznání Islámského státu.
ZDROJ
https://www.jpost.com/breaking-news/article-802144
