Na okraj článku „Tak prej bojuju starý války“

Autorem je kolega Tom Vodvářka, publikován byl 2. července. Vyvolal bouřlivou diskusi (téhož dne v 18:40 250 příspěvků), která sama o sobě o mnohém vypovídá. Chtěl bych se v této souvislosti vrátit k jedné autorově myšlence.

Kolega Tom Vodvářka (TV) píše:

• Komunisté spoléhají na krátkou lidskou paměť, která fyziologicky vytěsňuje negativní zážitky a ponechává v paměti pouze to příjemné. Někteří pamětníci si z té doby pamatují jen své první lásky, mladický optimismus a to nepříjemné, špatné, co bylo spojeno s touto dobou, se rozplynulo v mlze.

Tento postřeh považuji za klíčový.

Že se komunističtí politici chovají a vystupují tak, jak jsme toho dnes a denně svědky, je vcelku pochopitelné. Jim se všechno to špatné a nepříjemné, co bylo spojeno s jejich dobou rozplynulo v mlze tak nějak „z podstaty věci“ (pokud to jako špatné a nepříjemné vůbec kdy vnímali). Co je ovšem pro mě méně pochopitelné je způsob obrany poměrů v minulém režimu od kolegů a diskutujících (čili od občanů), kteří tento režim v dospělém věku zažili.

Všichni, kdo do této věkové kategorie patříme, jsme samozřejmě prožívali „první lásky a mladický optimismus“ (abych citoval TV), ovšem totéž prožívali i obyvatelé protektorátu (1939-1945). Sérií privátních pozitivních zážitků nelze argumentovat ve prospěch vytváření falešného pozitivního obrazu jednoho i druhého režimu, které byly z principu zločinné (v případě našeho režimu nikoli proto, že to poslanci odhlasovali; zločinný by byl i bez toho). Zatímco v případě protektorátu snad nikdo takto neuvažuje (mohu se mýlit), v případě komunistického režimu ano. Jeho apologeti často argumentují „technicistně“ - a zcela pomíjejí zrůdnou podstatu totality.

Nekladou si zásadní otázku: jak režim zacházel s těmi svými občany, kteří nebyli ochotni poslušně tančit podle jeho not; rozumí se v oblastech života, do kterých režimu absolutně nic nebylo. Pokud jde o protektorátní okupační (to je nutné zdůraznit) režim, někteří jeho občané se mohli mít v rámci válečných poměrů dobře, možná ještě lépe, ovšem samotná skutečnost, že jiní jeho občané šli z rozhodnutí diktátorů na smrt, aniž by cokoli hodného nejvyššího trestu spáchali, onen „dobrý pocit“ ze života totálně relativizuje.

Podobně v komunismu (tím myslím režim, nikoli utopický společenský řád téhož jména): i kdybychom prožívali sebebáječnější mladá (nebo i pozdější) léta, nic to nemění na tom, že jsme žili ve zločinném politickém systému. Jeho obhajoba je stejná zvrácenost jako hypotetická obhajoba protektorátního režimu ze strany těch Čechů, kteří by poukazovali na to, že ten či onen předek se choval řádně a nebyl nacistickými okupanty nijak ohrožen – tudíž období 1939-1945 bylo vlastně OK.

Když čtu některé argumenty týkající se režimu 1948-1989, mám pocit, že podle jejich úsudku byl i tento režim vlastně OK. To mě děsí.

Závěrem můj postoj:

• Je-li na současném kapitalistickém režimu co špatného – a věru, že toho není málo -, pak řešením není komunistická totalita, nýbrž lepší kapitalismus.