Mariánský sloup - pošlapání Komenského odkazu

Čtvrtek čtvrtého června 2020. Den, který změnil podobu pražského Staroměstského náměstí. Pro někoho den triumfu, pro jiného den hanby a ponížení. Den, kdy se znovu zamýšlíme nad dějinami vlastní země.

Patřím k těm druhým. Jako potomek tajných evangelíků, kteří byli nuceni kvůli pronásledování opustit vlast, nemohu jinak.

Ve chvílích volna sleduji na Mall.tv/Slow TV živé záběry ze vztyčování Mariánského sloupu. Nepociťuji nenávist. Jen smutek, bezmoc. Vzpomínám na zmařené naděje. I těch je sloup symbolem. Zmařených nadějí Komenského a s ním bezpočtu těch, kdo doufali. V návrat do vlasti, kde chtěli svobodně vyznávat svoji víru. Vesftálský mír 1648 tuto naději pohřbil. Sloup na Staroměstském náměstí byl – a opět je - toho viditelným symbolem.

Nevěřil jsem, že Komenského národ něco takového udělá. Další z mých životních omylů.

Říkají – a na původním sloupu to bylo nepřímo vyjádřeno /viz */ -, že sloup byl vyjádřením vděčnosti Panně Marii za ochranu Prahy před Švédy. Co to ale znamenalo?

/* Panně rodičce bez poskvrny prvotní počaté za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař sochu postavil./

Edita Štěříková, spisovatelka zabývající se českým pobělohorským exilem, vysvětluje v článku „Sloup národní tragédie a křesťanské hanby“ (web Christnet, 7. 4. 2020):

• Švédská armáda nebyla ohleduplnější než císařská, ale bojovala v ní z Čech vypuzená šlechta a tisíce exulantů v ní skládaly naději, že jim sjedná možnost návratu domů a že bude zas možné domluvit se na náboženském soužití. V té době byla už v běhu mírová jednání a Švédové ztráceli chuť zasazovat se v nich o Čechy, ale vítězství Švédů v Praze bylo poslední nadějí, že přece jen bude vzat ohled na ztracenou českou toleranci. Praha byla pro Habsburky zachráněna, švédská armáda poražena, naděje exulantů zmařena.

K témuž se vyslovila na svém webu i historická společnost Veritas (8. 11. 2017 v dokumentech „Causa Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze“):

• Čechy a Morava v důsledku toho, že jejich hlavní města v okamžiku ukončení třicetileté války nekontrolovali protestantští Švédi, nejen zůstaly v moci císaře, ale nedala se pro ně vyjednat ani žádná výjimka s ohledem na protestantismus (jako se to povedlo např. pro Slezsko). Pokračování na tridentském koncilu vyhlášené rekatolizaci pak už nic nebránilo.

Čili: v principu šlo o to, že rakouskému císaři byly dány české země na milost a nemilost, což v praxi znamenalo potvrzení všech pobělohorských nařízení, k nimž patřilo:

• předchozí stavovský systém byl nahrazen panovnickým absolutismem;
• katolické náboženství bylo jediné povolené se všemi důsledky: svobodní nekatolíci, kteří nechtěli zradit svoji víru, se museli vystěhovat, poddaný nekatolický lid musel konvertovat k papežské církvi po dobrém či po zlém, tajní evangelíci byli pronásledováni, do exilu mohli odejít pouze ilegálně;
• němčina byla zrovnoprávněna s češtinou, v praxi jí byla nadřízena – toto je třeba vzít do úvahy při polemice s obhájci „doby temna“, že kdyby na Bílé hoře zvítězila česká stavovská armáda, znamenalo by to masivní germanizaci. To je pouhá spekulace, skutečnost je taková, že i osvícený císař Josef II. usiloval o zavedení němčiny v českých zemích. Ostatně české národní obrození je důsledek pobělohorských jazykových poměrů. (Čest těm jezuitům, kteří se zasloužili o to, že čeština nedopadla ještě hůř.)

Vztyčení a vysvěcení původního sloupu (1652) bylo oslavou tehdejších, výše popsaných poměrů, které potvrdil Vestfálský mír. Jeho stržení v revoluční době, jakkoli se dnes může jevit problematické, znamenalo, že „nová společnost“ odmítla symboliku a hodnoty, které sloup představoval.

Ta symbolika je neměnná. Jmenujme ony dvě klíčové: katolická náboženská totalita a náboženská diskriminace podstatné části obyvatel království (drtivá většina, minimálně 75 procent, byla v době Bílé hory nekatolická). Nynější znovuvztyčení sloupu znamená, že všichni, kdo souhlasí se musí vnitřně vypořádat s dilematem: co mé svědomí a hodnoty, které sloup představuje?

Nelze přece být antistalinistou a přitom podporovat obnovení sochy Stalina na Letné. To je princip, který můžeme vztáhnout i na staroměstský Mariánský sloup.

Tak jako obnovení sochy Stalina by znamenalo plivnutí do tváře všem obětem režimu tohoto diktátora, je i obnovení Mariánského sloupu plivnutím do tváře všem obětem pobělohorské katolické totality. Vyjadřuje souhlas s pronásledováním lidí s jiným než (tehdy) oficiálním názorem, s pošlapáním náboženské svobody, které se naše země těšila před Bílou horou (Majestát Rudolfa II. 1609).

Mariánský sloup je pro mě osobně, potomka českých pobělohorských evangelických emigrantů, sloupem urážky. Spatřuji v něm výsměch utrpení, které v našich dějinách postihlo ty Čechy, kteří zůstali věrni památce kostnického mučedníka a hlásili se k duchovnímu odkazu Učitele národů.

Kdykoli mě nyní cesta zavede na Staroměstské náměstí, při pohledu na Mariánský sloup budu mít podobný pocit jako J. A. Komenský, když se dozvěděl o výsledcích Vestfálského míru.

Ve svém Kšaftu napsal všeobecně známou a díky Modlitbě Marty Kubišové i populární větu:

• Věřím i já Bohu, že po přejití víchřic hněvu (hříchy našimi na hlavy naše uvedeného) vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!

Komenského víra se po více než třech stoletích naplnila. Vláda věcí našich se k nám zase vrátila. A co jsme udělali? Vztyčili Mariánský sloup - a ke Komenského odkazu se postavili jako národ ignorantů, který ve své zaslepenosti pošlapává to nejlepší z vlastních dějin.