Kniha „Spiknutí“ – pohled čtenáře

Není to recenze, jen několik poznámek k obsahu zmíněné knihy autorů Luboše Procházky a Radima Panenky. V letošním roce ji vydalo nakladatelství Olympia.

Jak a proč jsem knihu koupil

Nejprve proč. Na události z října 2021 související s hospitalizací prezidenta Miloše Zemana a navazující snahou o aktivaci článku 66 Ústavy jsem si v té době vytvořil jasný názor, který jsem nezměnil. Tento svůj pohled jsem chtěl porovnat s tím, jak o záležitosti informují autoři „Spiknutí“.

Koupě se na první pokus nezdařila. Bylo to někdy koncem dubna, v knihkupectví, kolem něhož často chodím, „Spiknutí“ už neměli. Přišlo jen několik kusů. Bylo zapotřebí vyčkat. Sice jsem žertoval, že si počkám, až bude za pár korun v Levných knihách, ale dopadlo to jinak. Ve středu 5. června jsem měl nějaké vyřizování v centru našeho města, a protože do odjezdu autobusu směrem na periferii, kde bydlím, nějaký čas zbýval, zastavil jsem se nejprve v čerstvě otevřené pizzerii, abych vyzkoušel jeden tamní produkt. Pizzerie je mi z jednoho důvodu blízká: má stejné jméno jako přezdívka, kterou mě za mlada oslovovali přátelé z Latinské Ameriky, rodina ji ovšem nepoužívá a vlastně ani nezná. Pak jsem nahlédl do knihkupectví – a vida, měl jsem štěstí.

●

Do knihy jsem se začetl už na zastávce. A hned mi padla do oka formulace uvedená v předmluvě vydavatele: „A poté, co opozice v roce 2021 vyhrává volby, je zaděláno na zajímavý příběh už jen proto, že Miloši Zemanovi se nechce jmenovat jejího lídra Petra Fialu premiérem a přeje si, aby vládu sestavil Andrej Babiš.“ Touto zdánlivě nenápadnou větičkou odhalil vydavatel víc, než možná sám chtěl. Ono „Zemanovi se nechce“ zní jako vrtoch tvrdohlavého staříka, který se stůj co stůj snaží prosadit svou, bez ohledu na cokoli, zejména bez ohledu na pravidla. V běžném životě to bývá svízel, když si senioři postaví hlavu (třeba že nebudou přijímat dostatek tekutin, protože nemají pocit žízně); v politice demokratických režimů je to ovšem vlastnost velice nebezpečná.

Nepředpokládal jsem, že kniha bude vzorově objektivní, ale naopak - bude se snažit, aby čtenáři získali dojem, ne-li jistotu, že se skutečně o protizemanovské spiknutí jednalo. Mě zajímalo, jestli mé pevné přesvědčení, že o nic takového tehdy nešlo se autorům podaří zpochybnit. Nebudu napínat: nepodařilo. A to navzdory tomu, že v tomto směru vyvinuli maximální úsilí. To se v mém případě minulo účinkem. Ocenit ale musím alespoň snahu o vyváženost. Například: autoři zařadili do textu i rozhovor s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem, jedním z klíčových aktérů údajného „pokusu odstranit prezidenta ČR“, jak praví podtitulek na přebalu knihy.

Už v úvodu se autoři na několika stránkách zabývají fámami, které prý tehdy zásadně ovlivnily veřejné mínění. Že prý je Zeman po smrti. Nepopírám, že takovéto zkazky existovaly, ale nevzpomínám si, že by ve veřejném prostoru dominovaly. Všeobecně se mělo za to, že prezident je na tom zdravotně velice špatně, což kniha plně potvrzuje*.

* Jiří Ovčáček na str. 218: „Pokud jde o modlitby a žalmy, při vědomí toho, že je pan prezident v nemocnici a provádí životní zápas, je modlitba velmi důležitá.“

* Vladimír Mynář na str. 27: „Společně jsme sledovali volby a viděl jsem na něm, že je tím svým stavem totálně vyčerpaný (řeč je o Miloši. Zemanovi-LS).“

* Andrej Babiš na str. 29: „Pan prezident tehdy (10. 10. 2021-LS) vůbec nevypadal dobře. Byl jsem z toho vylekaný.“

* Jiří Ovčáček na str. 32, v souvislosti s odjezdem prezidenta do nemocnice 10. 10. 2021: „… vnitřně jsem cítil, že to bude velký boj, ale že má velkou šanci ho vyhrát.“

Z toho plyne, že prezident Zeman sice nebyl ani mrtvý, ani bezprostředně neumíral, ale i jeho okolí a svědek Andrej Babiš (v té době stále premiér) jasně hovoří o tom, že jeho stav byl velice vážný. Podstupuje-li někdo ze zdravotního hlediska „životní zápas“, pak to, viděno očima laika, znamená něco podstatně závažnějšího, než že je slabý proto, že málo jí. Z tohoto hlediska naprosto nechápu vyjádření Vladimíra Mynáře na straně 28: „… všechny nás (prezidentův tým v Lánech-LS) překvapilo, že najednou dorazila sanitka popsaná jako mobilní JIP. Tohle vůbec nebylo v plánu. Brali jsme to jako podraz.“ Podraz? Za situace, kdy hlava státu svádí „životní zápas“ a její mluvčí vyzývá věřící, aby se za Miloše Zemana modlili?

Ostatně důkazem toho, že prezidentův stav byl skutečně vážný je délka hospitalizace. Trvala šest a půl týdne. Jenom orientačně pro srovnání, ačkoli jde o zcela odlišné případy. Slovenský premiér Robert Fico byl po těžkém zranění způsobeném brutálním atentátem propuštěn z nemocnice do domácího léčení po patnácti dnech. A také mu šlo život.

●

Radim Panenka, jeden z autorů, který v textu napsal sérii dílčích komentářů k jednotlivým kapitolám, zmínil na straně 15 rozhovor, který se měl odehrát na konci září 2021 na nejmenovaném oddělení fakultní nemocnice na pražském Karlově náměstí. Zdravotní sestra přišla se zvěstí, že Zeman to prý má za sebou. Načež lékař odvětil: „Odkud to máš? V médiích nikde nic není.“ Načež obrátíme list a na straně 16 čteme: „Kdo falešné dezinformace o údajném úmrtí prezidenta primárně rozšiřoval? Pocházelo vše z jediného zdroje, kterému se úspěšně lží o smrti podařilo infikovat prakticky veškerá média…?“ Takže „v médiích nic není“, ale média jsou touto lží „prakticky veškerá infikována“. V tom okamžiku začínám mít jako čtenář oprávněné pochybnosti, nakolik lze předloženým argumentům důvěřovat. Málo platné, ďábel je ukryt právě v takovýchto detailech.

Autoři si berou na paškál spoustu dezinformací, které se v souvislosti s prezidentovým stavem objevovaly, ovšem velká z nich pocházela ze sociálních sítí (bývalý šéf Ústavního soudu dr. Rychetský je trefně nazval sítěmi asociálními), které ovšem nelze brát jako relevantní zdroj. Tím by naopak měl být jednak hradní web, jednak tehdejší Twitter prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka. Zde ovšem nelze než konstatovat totální informační selhání. Lidé se z obou zdrojů nedozvídali téměř nic a to je ideální živná půda pro spekulace a fámy. Šokující je, že Jiří Ovčáček se v knize přiznává: byl to záměr. Na str. 40 a 41 říká, že při práci v médiích máme co do činění se dvěma světy – mediálním, který vytváří nějaký dojem, a reálný. „Rozhodl jsem se, že budu ignorovat svět první a nechám ho absolutně topit v jeho lžích, dezinformacích a hlavně zlých přáních…“ Přitom jaksi zapomněl, jaké povinnosti vyplývají z jeho funkce tiskového mluvčího hlavy státu a také na to, že nedostatek oficiálních důvěryhodných informací o stavu prezidenta je přesně tím, co generuje dezinformace. Přičemž Ovčáček sám, navzdory svým vznešeným úvahám, k těmto dezinformacím přispěl, když tvrdil, že Miloš Zeman pojedl druhý den po hospitalizaci meruňkové buchty a na příště si objednal vinnou klobásu. Proti těmto nesmyslům se musela sama nemocnice ohradit. Způsob (ne)informování a komunikace ze strany kancléře Mynáře přiměl tehdejšího premiéra Babiše k neobvyklému vyjádření. Vyzval Mynáře, aby okamžitě odstoupil, protože „to, co předvedl, je absolutně nepřijatelné“. Pokud by to Mynář neudělal, v případě, že by na něj přešla část pravomocí podle ústavního článku 66 (na ten nakonec nedošlo), odvolá ho on. Podobně se vyjádřil i budoucí premiér Petr Fiala: „Kancléř Mynář by si měl uvědomit neudržitelnost současné situace a ze své funkce odejít. Pokud tak neučiní a vstoupí v platnost čl. 66, měl by premiér - ať už současný nebo budoucí - kancléře odvolat.“

●

Protože v knize je na straně 50 zmínka o předchozí prezidentově hospitalizaci, která začala 14. září 2021, nemohu nevzpomenout na způsob, jakým tehdy tuto zlomovou záležitost v životě prezidenta jeho mluvčí pojal. Na twitterovém účtu uvedl:

07:03 SELČ … Reakce na vyjádření šéfa ODS Petra Fialy týkajícího se tradiční rodiny.

09:56 … Foto z Hradu na Petřín s přáním krásného dne.

10:44 … Citát slov římskokatolického papeže Františka.

10:59 … Příspěvek k návštěvě římskokatolického papeže Františka na Slovensku.

(Po 11. hodině nastoupil dle zpravodajských serverů Miloš Zeman do Ústřední vojenské nemocnice.)

12:17 … V době, kdy byl dle zpravodajských serverů prezident v nemocnici, citoval Jiří Ovčáček tři verše z biblického Žalmu 3: „ Pozvedám hlas k Hospodinu, a on ze své svaté hory mi už odpovídá. Ulehnu, usnu a probudím se, neboť Hospodin mě podepírá. Nebojím se davu desetitisíců, kteří kolem proti mně se kladou.“ (Dlužno dodat, že tento žalm napsal staroizraelský král David, když prchal před svým synem Absolonem, který proti němu zosnoval neúspěšné spiknutí. Proč ale část právě toho žalmu si vybral J. Ovčáček v době hospitalizace prezidenta se můžeme jen dohadovat. Že by už tenkrát tušil zárodek budoucího „spiknutí“?-LS)

14:02 … Informace o udělení milosti.

15:55 … Retweet příspěvku premiéra Andeje Babiše – zde jsme se poprvé na Twitteru mluvčího prezidenta (nikoli od něj, ale nepřímo od premiéra) dozvěděli, že Miloš Zeman je v nemocnici.

16:52 … Příspěvek čemu nás učí římskokatolický papež.

16:57 … Příspěvek o žvanivém ptáku: „Prý tady přiletěl jakýsi žvanivý pták. Jenže mlčení, které moc dobře zná, je vzácné, krásné. Proč se ochuzovat plkáním?“

17:02 … Výzva „Volme Ano“.

18:22 … Retweet příspěvku z webu Církev.cz – o římskokatolickém papeži na Slovensku.

Tímto neuvěřitelným a zcela neprofesionálním způsobem se 14. září 2021 mluvčí prezidenta vypořádal se skutečností, že toho dne nastoupil prezident do nemocnice. Při říjnové hospitalizaci si počínal obdobně a co je horší, počínal si tak záměrně. Na straně 218 říká, že „nemělo valného smyslu někomu něco vysvětlovat“, proto zvolil „komunikační politiku minimalistickou až mikroskopickou“. Zřejmě nové pojetí úlohy tiskového mluvčího v českém politickém Absurdistánu.

●

Patrně nejvášnivější diskuse vyvolaly úvahy politiků o aktivaci článku 66 Ústavy o dočasném převedení pravomocí prezidenta na další ústavní činitele v případě, že by prezident nebyl schopen úřad vykonávat. Otázka zněla takto: jde o pokus o rozvracení republiky, nebo o projev svědomitého chování zodpovědných politiků. Tehdy jsem byl toho názoru, a je tomu tak i po přečtení knihy, že „B“ je správně. Miloš Vystrčil a další představitelé Senátu se v rámci angažmá kolem aktivace článku 66 zachovali svědomitě a zodpovědně.

Dovolím si předestřít následující úhel pohledu. Miloš Zeman se dříve během svého mandátu potýkal s různými zdravotními problémy. Mimo jiné šlo o absces v ústní dutině (2018) nebo frakturu horní končetiny (2020). V dubnu 2021 se zařadil mezi vozíčkáře a v září toho roku byl hospitalizován (14.-22. 9. 2021; bolesti břicha). Ani v jednom z těchto případů nebyl důvod domnívat se, že není schopen prezidentský úřad vykonávat. A nikoho snad ani nenapadlo aktivovat článek 66 Ústavy. K tomu došlo až v souvislosti s prezidentovou hospitalizací 10. října 2021. Situace byla o továžnější, že se jednalo o období krátce po volbách, v němž bylo nutné realizovat několik ústavních procedur. Pokud by se situace vyvinula tak, že by prezident nemohl z důvodu nemoci vykonávat svůj úřad, komu by stávající premiér podal demisi po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny, jak je dle ústavy povinen? A kdo by jmenoval nového předsedu vlády, což je výlučná pravomoc hlavy státu? Tyto otázky vedly politiky Senátu k předběžnému jednání o aktivaci článku 66, přičemž bylo nejprve nutné získat z kompetentních míst věrohodnou informaci, že prezident není s to svůj úřad v dané době vykonávat. Za situace, kdy Kancelář prezidenta republiky v čele s kancléřem Mynářem nevedla s příslušnými politiky smysluplnou komunikaci se Miloš Vystrčil jménem vedení Senátu obrátil na nemocnici, v níž byl Miloš Zeman léčen, a 18. října 2021 obdržel odpověď, z níž bylo zřejmé, že Miloš Zeman toho času není schopen vykonávat žádné pracovní povinnosti, přičemž dlouhodobá prognóza prezidentova zdravotního stavuje krajně nejistá a možnost návratu k výkonu pracovních povinností v následujících týdnech je málo pravděpodobná.

Takovýto vývoj událostí mne tehdy přivedl k jasnému závěru. Úvahy o aktivaci článku 66 byly za daných okolností oprávněné a politici jako Miloš Vystrčil a další vrcholní senátoři nejen že se nepodíleli na žádném pokusu o rozvrácení republiky, ale zaslouží ocenění za svědomité plnění svých politických povinností.

Kniha „Spiknutí“ na tomto mém přesvědčení nic nezměnila a změnit nemohla. Vím, že jsem se nemýlil. Za toto zjištění těch 285 korun stálo.