Je Miloš Zeman opravdu "the best friend of Israel"?

Prezident Miloš Zeman pronesl v pondělí (26/11) odpoledne v izraelském parlamentu mnoho pozoruhodných vět.  I kdyby všechny  byly pravdivé – jedna nikoli.

Přítomní v plenárním sále Knesetu slyšeli anglická slova:

• I am the best friend of Israel in my own country.

Prezident doslova řekl, že je nejlepším přítelem Izraele ve své vlastní zemi, tj. v celé České republice.

Dovolím si nesouhlasit.

Možná je nejlepším přítelem Izraele mezi politiky, nikoli ale mezi všemi Čechy. V ČR žije totiž spousta obyčejných lidí, kteří mají upřímně rádi Izrael, a možná víc než Miloš Zeman, celý svůj život.

Jedním z nich je i autor tohoto příspěvku.

Podobnou větu jsem kdysi pronesl i já. Když jsem 4. března 2003, krátce po skončení smutečního aktu, který byl věnován památce tragicky zahynulého izraelského astronauta Ilana Ramona, hovořil na pražské Židovské obci s Martou Ernyeiovou ze sekretariátu tehdejšího izraelského velvyslance Arthura Avnona, zazněla z mých úst ona neskromná, možná troufalá věta.  Prohlásil jsem se za největšího přítele židovského státu v České republice.

Co mě k tomu vedlo?

Odpovím citátem svých osobních vzpomínek, kterým jsem dal název „Izrael: Místo v srdci“. V nich píšu:

• Často jsem se sám sebe ptal, kde se v člověku rodí to, co se kdysi dávno, vlastně už v dětství, přihodilo mně. Proč, ač rodem nepatřím k potomkům Abrahamovým a jsem jiné než ortodoxní judaistické víry v Boha Izraele, miluji tento Izrael snad víc než český národ a svoji vlast? Proč mi krajina Erec Jisrael připadá jiná - zvláštnější, tajuplnější, posvěcenější - než příroda, horstvo a údolí jiných zemí světa? Proč se mi hebrejské znaky, a také šesticípá hvězda a symbol menory, zdají být nadpozemsky posvátné ? Proč mám nefalšovanou radost z každého úspěchu izraelských sportovců na mezinárodním kolbišti, proč cítím potřebu mít na pracovním stole izraelskou vlajku, fotografie izraelských prezidentů a nad nimi velký obraz Jeruzaléma? Proč k mé nejoblíbenější beletrii patří Feuchtwangerova trilogie Josephus Flavius a kniha Moji slavní bratři od Howarda Fasta? Proč jsem zažil záplavu nevýslovné hrdosti vždy, když Obranné vojsko Izraele vítězilo nad nepřáteli, anebo provedlo unikátní operaci typu akce v ugandském Entebbe 1976 či v iráckém Osiraku 1981? Proč jsem v době svého dětství, kdy se fantazie nenechá spoutat žádnými omezeními, chtěl být izraelským prezidentem a vlastnit dům na Ben Cviho ulici s výhledem na Kneset? A proč v okamžiku, kdy jsem zjistil, co je to sionismus, jsem se s tímto hnutím identifikoval a už jako jinoch se stal jeho přesvědčeným stoupencem?

Nemám na tyto otázky jednoznačnou odpověď; vím pouze jedno: že to tak je. A proto jsem hájil Izrael už od školních let.

Zde jedno ohlédnutí:

• Státy Blízkého východu patřily do osnov zeměpisu šestého ročníku, který jsem absolvoval od září 1967 do června 1968 . Tedy po šestidenní válce a osvobození východního Jeruzaléma z jordánského područí. Bylo mi jedenáct let a povahově jsem patřil mezi nesmělé introverty; přesto jsem se při hodině geografie přihlásil a chtěl být slyšen. To když nám vyučující sdělila, že hlavním městem židovského státu je Tel Aviv. Cosi v mém nitru se vzpříčilo, já pocítil nutkání zvednout ruku a po vyvolání dát celé třídě na vědomí, že „můj otec mi říkal, že hlavním městem Izraele je Jeruzalém“. Je tomu dávno a už si nepamatuji, jak učitelka zareagovala, ale tehdy se mi zdálo, byť spíše podvědomě, že je důležité, aby informace o Jeruzalému jako izraelské metropoli naplno zazněla.

Takové byly mé začátky.

Rád bych se Miloše Zemana zeptal, kdy se jeho upřímný vztah k Izraeli zrodil a jestli měl někdy ve svém bytě „izraelský koutek“. K tomu se váže tato vzpomínka:

• Můj pokoj v našem rodinném domě patřil k nemnoha místům v Československu, v nichž na čestném místě bylo možné spatřit (v období normalizace - LS)obraz Zalmana Šazara, tehdejšího prezidenta. Když mu roce 1973 skončil mandát a mně se nepodařilo získat fotografii jeho nástupce Efraima Katzira, vyzdobil jsem svůj osobní „izraelský koutek“ snímkem prvního prezidenta Chaima Weizmanna. Možná to bylo troufalé, ale celou věc jsem vnímal tak, že do doby, než v Praze začne znovu fungovat izraelský zastupitelský úřad, bude portrét nejvyššího izraelského představitele, případně prvního prezidenta, trvale k vidění „v zastoupení“ alespoň u nás doma.

V 80. letech minulého století jsem těžce nesl, že ze záznamů písničkové soutěže o Velkou cenu Eurovize, které vysílala Československá televize, byly systematicky vystříhávány izraelské soutěžní příspěvky, a to bez ohledu na to, na jakém místě se umístily. Z politických důvodů. Obrátil jsem se v té věci i na generálního ředitele televize Jana Zelenku a považoval jsem za malé velké vítězství, že on mé argumenty uznal a na obrazovce režimní televize se začaly objevovat izraelští zpěváci. Bohužel poněkud pozdě – několik měsíců před Listopadem 89.

Když v době gorbačovské „glasnosti“ (mírné uvolnění poměrů) umožnilo Rudé právo čtenářům čas od času klást otázky vysokým představitelů režimu (ministr zahraničí Chňoupek) nebo reaktorům Rudého práva a sovětské Pravdy, využil jsem toho a zeptal se na vztahy s Izraelem. Zde jsou dva screenshoty:

(Zdroj: Web Ústavu pro českou literaturu AV ČR/Screenshot)

A ještě jedna vzpomínka. Po pádu železné opony jsem poslal 11. prosince 1989 novému ministru zahraničí Jiřímu Dienstbierovi obsáhlý dopis, v němž jsem ho vyzval, aby Československo nabídlo Izraeli obnovení plných diplomatický vztahů. Černínský palác mě poté  požádal, abych panu ministrovi zaslal písemně své hodnocení arabsko-izraelského konfliktu. Když se tak stalo, přišla z Prahy následující reakce:

• Pan ministr Vám děkuje za zaslaný materiál, který byl pečlivě prostudován odborníky, zabývajícími se na federálním ministerstvu zahraničních věcí a v Ústavu pro mezinárodní vztahy konfliktem na Blízkém východě. Některé myšlenky, obsažené ve Vašich návrzích, byly využity při přípravě podkladů k návštěvě prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky pana Václava Havla v Izraeli. Hodláme je i nadále využívat v práci našeho ministerstva při formulování československé zahraniční politiky vůči oblasti Blízkého východu a při zaujímání stanovisek k izraelsko-arabskému konfliktu.

Jako prostý přítel Izraele jsem si sotva mohl přát víc.

Toto je několik kamínků mozaiky nazvané "Já a Izrael". Nechci se přít s Milošem Zemanem o to, kdo je větším opravdovým přítelem židovského státu. Jen bych chtěl skromně připomenout, že není jediný, kdo se považuje za "the best" - nejlepšího.  Pravda, jeden rozdíl mezi námi je. Já nebudu mít nikdy příležitost vyznat se ze svého přátelství ke Státu Izrael v jeho zákonodárném sboru. Rád se ale spokojím s drobnou každodenní publicistickou prací ve prospěch Izraele, což považuji za své osobní poslání. Jsem přesvědčen, že vyjadřovat podporu Izraeli znamená stát na správné straně.

•

DODATEK

Když jsem si po napsání tohoto článku přečetl českou verzi prezidentova projevu v Knesetu zveřejněnou na hradním webu, našel jsem tam poněkud jiný překlad inkriminované věty Miloše Zemana, která její význam poněkud posunuje:

• Prosím, věřte mi, že ve své vlastní zemi patřím k největším přátelům Izraele.

V Jeruzalémě ovšem prezident řekl něco trochu jiného.