Ze světa kapitalistického do toho socialistického (a někdy zase zpátky)

„S přáním trvale se usadit v Severní Koreji dorazil do Pchjongjangu syn bývalého jihokorejského ministra zahraničí, který v minulosti společně s manželkou rovněž uprchl do KLDR,“ čtu ve zprávě ČTK převzaté deníkem MfD. 

Proboha, říkám si, jak může někdo emigrovat z Jižní Koreje do Severní, tedy země plné pracovních táborů, jejíž obyvatelé hladovějí, vzápětí si však uvědomím, že tito tři lidé jsou privilegovaní, takže jim asi tamní despotický vládce Kim Čong-Un poskytl veškerý komfort, zejména když třiasedmdesátiletý otec rodiny „podle severokorejských zdrojů uvedl, že chce pracovat na sjednocení Korejí“ pod diktátorovým vedením. Spíše tedy přemýšlím, co asi ve své původní vlasti provedl, že se jí rozhodl opustit, a ze všeho nejvíc mne napadá nějaká korupce, kterou je jeho země dost proslulá, odsoudili za ni přece svého času i samotného prezidenta.

„Útěky obyvatel svobodné, prosperující Jižní Koreje do izolované, chudé KLDR jsou velmi neobvyklé, většina lidí prchá opačným směrem,“ uvádí se ve zprávě. Takovým byl svého času i Masadži Išikawa, který se v roce 1947 narodil Korejci (zavlečenému podobně jako statisíce jeho krajanů do země vycházejícího slunce za druhé světové války) a Japonce v malém městě nedaleko Tokia.

V padesátých letech se jeho otec nechal zlákat lživou propagandou Severní Koreje, že je to „ráj na zemi“, a rozhodl se tam i s manželkou a všemi třemi dětmi přestěhovat. Išikawa v této souvislosti ve své životopisné knize Řeka v temnotě – vyjde již brzy i v češtině - píše, že celkem mezi lety 1958 a 1964 podobnou cestu „podniklo zhruba sto tisíc Korejců a dva tisíce japonských manželek, což už je opravdu masová migrace, poprvé (a naposled) v historii ostatně tolik lidí odešlo z nějaké kapitalistické země do socialistické“. Nakonec, po desetiletích utrpení, se tento člověk rozhodl ze Severní Koreje přes Čínu uprchnout zpět do Japonska.

Všeobecně vzato jde v případě lidí, kteří dali přednost životu v zemích, kde vládla de facto jen jedna strana a hospodářství podléhalo centrálnímu plánování, obvykle pouze o jednotlivce, a nelze ani většinou na rozdíl od toho bývalého jihokorejského ministra hovořit o nějakém útěku, nýbrž jednoduše o přestěhování. Výjimkou byla například jistá Polka, které se už někdy v padesátých letech podařilo podhrabat pod „železnou oponou“ mezi západním Německem a Československem, podle vyjádření tehdejších pohraničníků však šlo o ženu poněkud zmatenou.

Možná nejslavnějším člověkem, který se rozhodl přesídlit z kapitalistické části světa do té socialistické, byl levicový dramatik Bertold Brecht. Ten v roce 1933 uprchl před nacisty z rodného Německa a žil v řadě zemí, zejména v Dánsku a Spojených státech (ale krátce údajně také v Praze), až se čtyři roky po skončení druhé světové války zase vrátil do své vlasti, ovšem do části zvané Německá demokratická republika, kde už v té době vládli komunisté.

V roce 1973 se v totalitním východním Německu natrvalo usídlil i jiný kritik kapitalismu, americký zpěvák Dean Reed, který předtím žil v Itálii. Do stejného státu a shodou okolností dokonce i ve stejném roce začaly mířit také tisíce (nebo snad i desetitisíce, nevím) Chilanů, prchajících před diktaturou nastolenou Augustem Pinochetem.

Příkladem „ze zcela jiného soudku“ je pak Stalinova dcera Světlana, která v roce 1967 emigrovala do Spojených států. O sedmnáct let později se do Sovětského svazu opět vrátila (prý se jí po rodné zemi stýskalo), ale v roce 1986 se znovu přestěhovala do USA. V její vlasti naopak skončil agent britského tajné služby Kim Philby. V jeho případě šlo přitom opravdu o útěk, jelikož mu hrozilo prozrazení, že ve skutečnosti pracuje pro sovětskou stranu.

Zpět do Československa se pro změnu nakonec „potichu“, abych použil výraz amerického týdeníku Newsweek z té doby, vrátili někteří naši emigranti, protože zjistili, jak časopis napsal, že „ulice na Západě nejsou dlážděny zlatem“. Úplně nenápadný ovšem ten jejich návrat v některých případech nebyl, vzpomínám si, jak jeden z těchto lidí vysvětloval v naší televizi, proč se pro takový krok rozhodl.