Z letadel opravdu mohou padat lidé

Musím se omluvit Mladé frontě Dnes. Před zhruba třemi lety jsem totiž na tomto místě psal, že se prezentuje coby seriózní list, a přitom uveřejňuje zprávy, které vypadají trochu jako novinářské kachny. 

„Z letadla spadl muž na zahradu v Londýně“, hlásal tehdy jeden z jejích titulků, a v textu se pak pravilo, že jeden z obyvatelů města si užíval teplého letního počasí za svým domkem, když pouhých několik kroků od něj dopadlo tělo (což s ním podle sousedů silně otřáslo).  

K něčemu takovému přitom skutečně došlo ¦ podle britské policie se nešťastník ukrýval u podvozku stroje, který letěl z keňského Nairobi a chystal se přistát na londýnském letišti Gatwick (uprchlík absolvoval celou 6 840 kilometrů dlouhou trasu mezi oběma městy, což trvalo téměř devět hodin). Je to už trochu stará historie, ale Česká televize nedávno uvedla britský dokument Muž, který spadl z nebe, který se poněkud nezvyklým způsobem cestování přistěhovalců do Evropy zabývá obšírněji.

Osob, které se rozhodly pro útěk ze své rodné země do Británie „v podpalubí“ letadel, přibývá, upozorňuje autor filmu, který vznikl v roce 2020; na celém světě do té doby došlo ke sto devíti pokusům o něco podobného, a jen dvacet čtyři neskončily smrtí. Nejčastějším cílem je přitom právě Londýn, kam v uplynulých pětadvaceti letech mířilo šestnáct imigrantů (zřejmě kvůli tamní velkorysejší sociální politice, když vidím, kolik jiných takových se tam chce dostat z francouzských přístavů v nákladních autech).

První zaznamenaný případ, pokud se samotného Spojeného království týče, pochází už z roku 1996. Mrtvé tělo tehdy vypadlo z prostoru určeného pro podvozek po přistání letadla z indického Dillí na letišti Heathrow v britském hlavním městě, dozvěděl se autor dokumentu Rich Bentley od pilota, který jej tehdy řídil.

O několik let později pak jiný imigrant spadl do londýnské čtvrti Richmond. Jeden z místních obyvatel tehdy po ránu vyhlédl z okna a uviděl jeho mrtvé tělo, v hrozném stavu, ležet na chodníku před domem. Stalo se to v neděli, takže „naštěstí nešly kolem děti do školy“, jak v této souvislosti řekla jeho sousedka, dodala však, že k něčemu takovému rozhodně nedošlo poprvé, jelikož právě nad dotyčnou částí metropole četná letadla během přistávacího manévru vysunují podvozky.

Rich Bentley se ovšem ve svém filmu zaměřil především na dvojici mužů, kteří se výše popsaným způsobem snažili dostat do Velké Británie v roce 2015. První z nich, třicetiletý Mosambičan, vypadl ve chvíli, kdy se otevřel příslušný prostor letadla, přičemž na rozdíl od jiných neskončil na zemi, nýbrž na střeše jedné londýnské budovy.

Lékař vystupující v dokumentu uvedl, že tento člověk zemřel až ve chvíli, kdy dopadl, což se poznalo podle toho, že měl kolem ran modřiny. To bylo podle něj vzhledem k absolvování jedenáctihodinové cesty z Johannesburgu v mrazu (ve výšce kolem deseti kilometrů, jak jsem se dozvěděl, klesá okolní teplota na nějakých mínus šedesát stupňů Celsia) a při nedostatku kyslíku překvapivé, patolog nicméně připustil, že dotyčný mohl být v bezvědomí.

Druhý uprchlík, čtyřiadvacetiletý Jihoafričan, let přežil, i když s rozdrcenou nohou a těžce popálenou rukou, jak se v podvozkové šachtě držel nějaké rozžhavené trubky (což mu ovšem paradoxně zachránilo život, jelikož po vysunutí podvozku nevypadl). Po přistání na letišti Heathrow jej bezvládného objevil tamní personál a nechal odvézt do nemocnice, kde strávil šest měsíců v kómatu, nakonec se však jakž tak uzdravil (pravda, chodí o berlích, protože na tu těžce poraněnou nohu není schopen došlápnout) a usadil v Liverpoolu.

Dotyční muži se seznámili v Jihoafrické republice, kde Mosambičan pracoval. Do prostoru pro podvozek se dostali v noci, aniž by kvůli tomu museli uplatit někoho ze zaměstnanců letiště v Johannesburgu. „Prostě jsme se od hlavy k patě oblékli do černého, abychom byli ve tmě co nejméně vidět, a přelezli plot,“ řekl autorovi dokumentu ten, co nezahynul (což mne přivádí k zamyšlení, nakolik se takový stroj až do chvíle, než se rozjede k ranveji na start, sleduje).

V závěru filmu se konstatuje, že jen v roce 2015 dorazilo z rozvojových částí světa do Evropy přes milión uprchlíků, takže jde o největší migraci lidstva od druhé světové války. Drtivá většina se přitom na náš kontinent vydává tak říkajíc po vodě, konkrétně přes Středozemní moře (přes Turecko možná i „suchou nohou“, dodávám já, protože Bospor je v Istanbulu přemostěný), a ti, co míří do Británie, pak ještě i přes Lamanšský průliv, ale cesta u podvozku letadla je zdaleka ta nejnebezpečnější. Když však člověk vidí, v jaké bídě se žije v jejich rodných zemích, ani se moc nediví, že to obrovské riziko podstupují.