Úvodem místopřísežně prohlašuji, že proti vedoucí kulturní rubriky Mladé fronty Dnes Mirce Spáčilové vůbec nic nemám, jeden druhého ostatně známe, už proto, že jsme vystudovali stejnou vysokou školu, i když ona byla o rok níž.
Když jsem si ovšem nedávno přečetl první větu jejího pravidelného sobotního sloupku zvaného Televizionář, nechtěl jsem věřit svým očím. „Proč si zrovna normalizační komedie Copak je to za vojáka…, kterou v neděli připomene ČT1, získala nadgenerační oblibu, patří k záhadám filmového světa,“ klade si totiž redaktorka otázku a s údivem dodává, že „snímek, který v roce 1987 natočil Petr Tuček“ „brzy dokonce dostane ke svým pětatřicátým narozeninám dárek, volné pokračování Copak je to za mazáka…“.
Podle mého názoru je film Copak je to za vojáka… naopak nesmírně vtipný a zábavný, přičemž velkou zásluhu na tom má jeho scénárista, protože jde o velmi inteligentní dějovou zápletku. Z příslušného hesla na Wikipedii jsem přitom s velkým překvapením zjistil, že tento člověk, Pavel Hajný, napsal také scénáře ke dvěma dalším výborným „normalizačním“ komediím, totiž Můj brácha má príma bráchu a její ještě lepší pokračování Brácha za všechny peníze, a je také jeden ze scénáristů vynikající polské sci-fi komedie z roku 1984 (tedy z doby, kdy i u našich severních sousedů byli ještě u moci komunisté) Sexmise.
Je samozřejmě třeba být objektivní, takže do jisté míry lze asi s Miroslavou Spáčilovou souhlasit, že „v době svého vzniku“ působil film Copak je to za vojáka… jako „náborový leták s propagandistickým vzkazem, že sloužit lidu v socialistické armádě neznamená pouze mužnou povinnost, ale také čest, radost a ohromnou legraci“. Nadále však hájím názor, že i tak jde o zcela nadprůměrnou komedii, která svým humorem pobaví a dokonce i trochu povznese.
Nemohu se v této souvislosti ubránit srovnání s Tankovým praporem, „prvním porevolučním československým filmem“, jak jej charakterizuje Wikipedie, takže už není „normalizační“, ale také se odehrává v naší armádě za předchozího režimu. I zde má navíc hlavní hrdina „četná milostná dobrodružství“, abychom opět citovali redaktorku příslušného deníku, jen ho tentokrát nepředstavuje Jiří Langmajer, nýbrž Lukáš Vaculík.
Také Tankový prapor se snažil být vtipný, domnívám se však, že se mu to vůbec nepodařilo (to už byli lepší Černí baroni, i když úrovně Švandrlíkovy literární předlohy nedosahovaly), přičemž v takových scénách, jako když vojáci stojící v řadě obnažují před jakousi ženou své pohlavní údy, bych jej dokonce označil za vulgární. V knize, podle níž Vít Olmer tuto rádoby komedii natočil, přitom nic podobného není, takže si myslím, že ji tam přidal autor scénáře Radek John, zajímalo by mne ostatně, zda film viděl sám Josef Škvorecký, a pokud ano, co si o něm myslel.
Celé mne to přivedlo k závěru, že filmoví kritici – takový je alespoň můj dojem - mají vůči komediím a priori poněkud přezíravý postoj, jelikož je nepovažují za skutečné umění. Teď možná vyslovím něco kacířského a budu za to stižen záplavou nesouhlasných reakcí, ale připadá mi, že jde z jejich strany o poněkud snobské povyšování nad „obyčejného“ diváka, protože dotyčný žánr bývá v kinech často hojně navštěvovaný a to je podle těchto lidí podezřelé.
Tím samozřejmě nechci tvrdit, že co komedie, to nadprůměrné dílo, za odstrašující příklad budiž naopak uvedena tvorba Zdeňka Trošky, která je přitom, pokud se nemýlím, divácky velmi úspěšná. Tady je samozřejmě vidět, jak je to celé složité, že když na nějaký snímek chodí hodně lidí, ještě to vůbec neznamená, že jde o něco kvalitního. Připomíná mi to dotaz, který jsem kdysi dávno, v roce 1986, vznesl na jednoho režiséra přítomného na karlovarského festivalu, a sice kdo má rozhodnout o tom, zda je nějaký film mimořádný, zda kritik nebo divák, a on mi odpověděl: „Ví sám Pánbůh.“
Když už je mimochodem řeč o filmových festivalech, napadá vás, kdy naposledy na nějakém vyhrála hlavní cenu komedie, třeba dokonce Zlatou palmu v Cannes? Proč na nich tak často vítězí snímky, na které se podle mého názoru nedá dívat, viz například Stav věcí německého režiséra Wima Wenderse, v roce 1982 ověnčeného hlavní cenou na festivalu v Benátkách, tedy Zlatým lvem?
V Karlových Varech mne osobně tehdy nadchly dva filmy, jednak strhující bulharské drama Milovat z trucu (dílo podobně jako jiné pocházející z této balkánské země Kozí roh podle mého názoru zcela mimořádné) a jednak nesmírně vtipná a zároveň inteligentní, divákům se nepodbízející západoněmecká komedie Muži, kterou natočila žena, Dorris Dörrie. První z nich dostal na tomto 25. ročníku festivalu alespoň zvláštní cenu poroty, ale ten druhý na seznamu čítajícím více jak čtyřicet (!) položek vůbec nefiguruje. Náhoda? Věc osobního vkusu, jak mi před časem v souvislosti s blogem, kde jsem se přiznával, že mne nikdy nijak zvlášť neoslovila tvorba Jiřího Menzela, napsal jeden čtenář?
Dobrá zpráva nakonec – v Novém městě nad Metují máme stále festival české filmové komedie, jeho už 43. ročník se uskuteční od 12. do 18. září.
