Verbálně sice všechny tři i řada významných Američanů kritizovala, nicméně skutečností zůstává, že na rozdíl od jejich nástupců (tedy přinejmenším v případě Kuby a Nicaragui) se je Washington nesnažil násilím svrhnout.
„Před šedesáti lety, v dubnu 1961, se americkou CIA vycvičení kubánští exulanti neúspěšně pokusili svrhnout režim Fidela Castra“, připomněl minulý týden v Mladé frontě Dnes politolog Pavel Kopecký. „V oblasti násilných převratů zkušené studenoválečnické služby se tentokrát při plánování invaze či v jejím průběhu dopustily řady trestuhodných chyb.“
Dotyčnou ostrovní zemi v Karibském moři, jak si nepochybně řada starších čtenářů vybaví, přitom léta ovládal voják Fulgencio Batista. Nejdřív, v letech 1940-1944, stál v čele Kuby coby demokraticky (díky populistickým heslům) zvolený prezident, ale během druhého období, tedy mezi lety 1952 a 1959, už jen jako autokrat, který se chopil moci po armádním puči a poté opíral o pomoc Američanů, protože to byl „parchant, ale náš parchant“, jak nějakého nejmenovaného představitele Spojených států cituje Kopecký.
Na samém konci padesátých let Batistu svrhli kubánští revolucionáři v čele s Fidelem Castrem, kteří svou vlast jen o něco později přeměnili na satelit Sovětského svazu, což vyvrcholilo v roce 1961, kdy tam Rusové nainstalovali rakety s jadernými hlavicemi. Po usilovném zákulisním jednání, v rámci něhož Washington, jak jsem se teprve relativně nedávno dočetl, stáhl ty své z Turecka, jinými slovy ze země nacházející se též v bezprostřední blízkosti „druhé strany“, prý však Castro naopak na tehdejšího vůdce SSSR Nikitu Chruščova naléhal, aby Spojené státy zmíněnými raketami napadl (takže jsem si říkal, zda jeho fanatismus nehraničil s nějakým psychickým narušením, protože by přece nutně musela následovat rozhodná odvetná akce).
To jsem ale trochu odbočil, výše zmíněný článek mně spíš přivedl k zamyšlení, proč byli Američané nuceni tak často udržet v nějaké části světa svůj vliv podporou diktátorů a ne nějakou demokratickou cestou. Nejde totiž zdaleka jen o Kubu – v Nikaragui například vládl pevnou rukou s podporou USA jistý Anastasio Somoza Debayle, který prý dokonce po zemětřesení v zemi v roce 1972 zpronevěřil značnou část peněz, přicházejících ze zahraničí na její obnovu.
Také tohoto člověka nakonec, o sedm let později, svrhli revolucionáři, v daném případě sandinisté vedení Danielem Ortegou, takže hrozilo, že Rusové získají na západní polokouli další „opěrný bod“, když už neuspěli v Chile. I tentokrát se přitom Američané pokoušeli obnovit svůj vliv vojenskou silou, prostřednictvím povstalců zvaných „contras“, a ani tentokrát neuspěli.
(Somoza mimochodem skončil mnohem hůř než Batista. Poté, co mu odmítly poskytnout politický azyl Spojené státy, kde byl v té době prezidentem James Carter, kladoucí důraz na dodržování lidských práv, jej sice vzal pod svou ochranu diktátor Paraguaye Alfredo Stroessner, ale tam se bývalý nikaragujský vládce nakonec stal obětí atentátu, zatímco jeho kubánský „kolega“ zemřel ve Španělsku na infarkt, tedy přirozenější smrtí.)
V roce 1990 naštěstí vyhrála v Nikaragui všeobecné volby koalice v čele s Violetou Chamorrovou, která se tak stala první demokraticky zvolenou prezidentkou v Latinské Americe. To Fidel Castro poté, co se chopil moci, žádné tajné a tedy více méně svobodné volby na Kubě neuspořádal, i když minimálně zpočátku, kdy byl ještě „uctívanou osobou“, jak ho označuje Pavel Kopecký, by je podle mého názoru vyhrál – zřejmě ale šlo o jakýsi „bolševický“ princip nic podobného nepřipustit.
Za trochu odlišný případ by se pak dala označit situace v Íránu, kde panoval železnou rukou šáh Rezá Páhlaví. I toho sice bezmezně podporovaly Spojené státy (kterým prodával ropu a za utržené peníze si od nich kupoval zbraně, takže pro vládu ve Washingtonu to byly „dvě mouchy jednou ranou“), ale po svržení jeho despotického režimu vlastním lidem jej nevystřídal žádný budoucí spojenec Sovětského svazu, nýbrž náboženský vůdce Rúholláh Chomejní, i když vůči USA také nepřátelský. O skutečnosti, že šáhova manželka Farah mimochodem nic nepochopila, svědčí její výrok poté, co musela celá rodina uprchnout do zahraničí, totiž že za pádem jejich vlády „nepochybně stáli Američané“ („It must have been the Americans behind all this“, citoval ji tehdy doslova americký týdeník Newsweek).
