Jestliže vyznavači kapitalismu hodnotí chamtivost jako kladnou vlastnost vedoucí k prosperitě, proč by nemohla být závist hnacím motorem vedoucím ke spravedlivější společnosti?
Jak krásně zabral při bolševické revoluci Leninův dekret o půdě: „Půda šlechty, církve a statkářů (včetně inventáře) byla předána rolnickým výborům k rozdělení mezi rolníky jako všelidové vlastnictví. Rolnicí získali více než 150 milionů děsjatin půdy, byli osvobozeni od placení nájmu za půdu a od dluhů.“
Což teprve naše znárodnění! „Konečně nebude boháčů a vykořisťovatelů!“ radovali se tehdy dělníci. Cesta ke spravedlivé společnosti byla otevřená. Je jen škoda, že k ní nedošlo u nás, ale v západních zemích, jejichž lídři a podnikatelé měli vítr, aby se takové znárodnění někdy nedotklo také jich. Aby nepřišli o majetek, raději snížili své zisky.
Zatímco v kapitalistickém táboře prudili až do doby nástupu Magaret Thatcherové a Reagana odbory, mnoho podniků patřilo státu, u nás jsme postupně dospěli k reálnému socialismu, po němž se nám starším stýská, neboť jsme se příliš nenadřeli a na složenky, na guláš se šesti, na startky a těch deset piv denně vždycky nějak bylo.
Přesto se našli mezi námi jedinci, říkali si Charta, kteří toužili po jakési individuální svobodě. Dlouhá léta byli proto zavíráni, aby nenakazili i ostatní, což se bohužel stalo.
Nebylo by to až tak špatné, kdyby se v době listopadové revoluce neobjevil jistý politik s vizí; jejím hlavním motem byla hlavně: závist. Velmi dobře totiž znal své pappenheimské a věděl, že proklamovaná svoboda je až někde na druhém místě.
Byl to právě on, kdo nám, kdož jsme záviděli Západu, slíbil stejnou životní úroveň a všechny ty úžasné věci, kterými oplývají jejich dómy konzumu. "Za pár to budeme mít i u nás," prohlašoval.
Šli jsme po tom jako slepice po flusu. Mezi tím jeho schopní stoupenci náš stát obrali o všechno. Po vzoru Západu se privatizovalo a privatizovalo, až by nám, kdybychom jej byli bývali nevypustili na tajňačku, zprivatizovali i vlastní pšouk.
Tento politik byl natolik posedlý prací, že strhl i některé ostatní, aby dřeli jako on, až se z nich stali workoholici, kteří svou chorobou obtěžovali a stále obtěžují své spolupracovníky. Ostatní však byli zvyklí moc se nenadřít, a než se nadáli, byli deklasováni na lidské zdroje. Postupem doby jim už nestačil guláš se šesti, byli zvyklí na svůj status: jezdit na dovolenou k moři, mít zařízený byt i auto. Ve snaze udržet si životní úroveň, brali si půjčky a už se to vezlo: exekuce, soudy, úpadek.
Kdyby byl býval zůstal socialismus, nic takového by se nestalo. Znovu tedy přichází ke slovu závist, hybná síla společenských přeměn. "Co bylo privatizováno, ukradeno, vytunelováno musí se vrátit do rukou lidu. Svoboda jednotlivce bude musit ustoupit před zájmy celku", volají frustrovaní a dle vyznavačů individualismu, neschopní a líní jedinci, kteří si za svou bídu mohou sami.
Před chvílí jsem doposlechl hororovou povídku „Místnost“ Jana Jandourka: v jisté škole se pohřešovali oblíbení žáci. Chlapec, kterého právě tito oblíbení a učiteli protěžovaní žáci šikanovali, jim nastrojil léčku. Právě kvůli jejich ambici být vždycky první, je slibem objasnění zmizení spolužáků nalákal do sklepa a postupně je jednoduchým trikem zamordoval. U hocha již nešlo ani tak o závist, ale přímo o nenávist.
Ano, závist často přerůstá v nenávist. Není proto divu, že při společenských změnách dochází ke krutostem. Inu, když se smrtelné hříchy proti sobě postaví, nemůže to nikdy dobře dopadnout.
