Válčili jsme za Husáka – zpátky na bojováku v Prostějově

Dočkali jsme se, udělali jsme zkoušky na vrtulníkáře a byli jsme zpět v Prostějově. Byla neděle. Mysleli jsme si, že konečně bude Havaj, jenže jsme narazili, nastala nám vojna mazácká.  

„Hele, odmakáte si půlrok a pak budete mít klídek,“ pravil jeden z osvícených starších vojáků, kteří byli ochotni se s námi bavit. Vypadalo to rozumně, ale ten půlrok byl sakra dlouhý. Nastěhovali jsme se do těch hnusných třípatrových šedivých baráků, kolem nichž jsem procházel na počátku vojny. Celá druhá letka útvaru 6918 byla ubytována v jedné ratejně, kde v jedné místnosti spalo na palandách „pětadvacet kamarádů“. Nováčci, to byl nepsaný zákon, spali nahoře na bidle. Všechno by bylo ucházející, kdyby s námi nebyl kretén Bertok, již jsem se o něm zmínil.

První den jsme dostali zimní výstroj. Vysoké kožené holiny - půllitry, pod maskáči jsme měli teplé vložky – humusáky nebo o něco elegantnější bonekany, tak nějak se tomu říkalo, teplý límec a samozřejmě slušivou ušanku s odznáčkem lvíčka s hvězdičkou, jistou slabinou byly rukavice, které se brzy promáčely. To jsme zjistili hned ten první den, když jsme byli vyhnáni odmetat sníh ze stojánek a z vrtulníků.

Naše druhá letka obsluhovala vrtulníky Mi 4. Nebyly to zrovna nejnovější stroje, ale létaly. Prý se do nich měl nacpat jeden vůz značky UAZ, ale nikdy jsem ho v něm neviděl. Na stojánce byla stavební buňka, v níž, zatímco my jsme makali, seděli mazáci. Občas je vyhmátl někdo z techniků, což byli lampasáci, a vyhnal je ven. Buňka už měla své zlaté časy dávno za sebou, byla poznamenána mnoha generacemi vojáků, kteří zde zanechali svůj nesmrtelný otisk, převážně to byla rytina dámského přirození nebo zobrazení dat zdejšího nuceného pobytu, a prošlápnutou podlahu. V zimě se zde topilo ve starých petrách vším možným, třeba i hadry namočenými v benzínu z vrtulníků. Občas to pořádně zakouřilo. Někdy kamna nešla roztopit a my klepali kosu. V roce 1982 ještě existovalo roční období jménem zima: byla studená a padal dokonce sníh.

Když byl sníh smeten a odmeten, aby se nám nezkrátily žíly, poslali nás uklízet na vilu Amálku po malování: mladý voják se nesmí zastavit! Po konci „zaměstnání“, při sledování Pelíšků jsem si to slovo vybavil, šli někteří mazáci na vycházku. My jsme se po večeři pustili do rajónů. Šůrování mazlákem šůrováky: chodba, záchody, pokoje, všechno muselo být špígl nígl.

Samozřejmě jsme museli sledovat večerní zprávy. Někdy v devět byl večerní nástup a v deset večerka. Pak nastalo peklo, vrátili se ožralí mazáci, mezi nimi i Bertok a už to jelo: „Zobáci, výsadky!“ zařval, „sežeňte mi žrádlo! Polsko!“ aby nás mohl shodit, začal po nás na postelích šátrat, to se mu při jeho opilosti nepodařilo. Slezli jsme sami. Jako správný kretén začal kontrolovat rajóny. Jen tak z plezíru vylil kýbl vody na chodbu, zdála se mu nedostatečně uklizená.

Naším příchodem osvobození pulročáci, většinou ze Slovenska, začali chlastat, opilý Bertok se motal po pokoji přitom zuřivě shazoval stolky, někdo mu podal své kádéčko (kozervovaná dávka potravin), to ho uklidnilo. Nakonec se poblil a dostal znovu hlad. Uklidili jsme po něm jeho pivní zvratky zahuštěné tím kádéčkem a přestali si jej všímat. Měl dost, zalezl si do regálu (spodní část palandy) a v pozvracené vycházkové uniformě usnul.

S pocitem, jaký může mít mozek po trepanaci, jsem vylezl zpátky na bidlo. Vojínu Teichmanovi, který ležel vedle mě, jsem tehdy na adresu šíleného desátníka Bertoka pošeptal: „Žádný žrádlo nedostaneš kreténe, stejně bys to všechno akorát vyblil,“ začali jsme se tiše smát. Druhý den se velitel světnice desátník Mazač starostlivě zeptal: „On tam někdo brečel?“

Ještě v polospánku jsme pak slyšeli, jak jeden z pulročáků hodil pivní láhev proti stěně. Láhev se roztříštila. Chlapcům už z té mazácké vojny, kdy oni byli těmi posledními z posledních, pořádně jebalo. Mezní situace dělají z většiny lidí idioty.

Citát „Člověk to zní hrdě“ zní na vojně blbě.