Osmašedesátý - koho to dneska ještě zajímá?

  Jeden průměrně vzdělaný mladík si onehdá spletl Gorbačova s Chruščovem, pro mladé je to pravěk. Čím více máme ekonomických a politických problémů, tím více budeme takováto výročí připomínat.  

Na tom výročí není co řešit. Bylo mi sedm, když jsem s maminkou stál ve dlouhé frontě před sámoškou na Spořilově a koukal na dlouhou kolonu obrněných transportérů jedoucích po Lešanské dolů do Michle. Rusáci!

V září jsem nastoupil do školy, ze školního rozhlasu nás paní ředitelka nabádala, abychom zůstali doma, neboť venku je nebezpečno, protože tam jsou okupanti. Nevím přesně, ale asi v roce 1970 jsme měli již ředitele, a z okupantů se stali osvoboditelé. Pokud někdo vstupoval do KSČ nebylo to z přesvědčení ale z vypočítavosti. Po roce 1968 si absolutně nešlo nevšimnout, že celé je to jen habaďůra! Kdo tvrdí něco jiného – lže!

Demokratizační proces skončil dřív než začal. Po dvaceti letech se o něco podobného pokusil Gorbačov - nevyšlo. Sovětský svaz se rozpadl, dnes se bývalí okupanti mydlí mezi sebou. Vzhledem k tomu, jak demokratizace socialismu dopadla v Rusku, bylo dobře, že nás ti Rusové „osvobodili“. Měli jsme aspoň dvacet let „klid na práci“.

V současnosti vystřídají Rusy Američané. Jestli je to dobré, to se teprve ukáže. Dnešní politická garnitura se v podstatě podobá té komunistické. Oficiální sdělovací prostředky neinformují, nýbrž jsou zcela ve vleku provládní propagandy. To už tady také bylo.

Neoliberální paradigma proletariát, moderněji prekariát, vrací do dob Charlese Dickense. Nějak moc jsme si tedy po roce 1989 nepomohli. Aby občanstvo mělo stále nějakou zábavu a nemyslelo, že by to mohlo být i jinak, jsou nám předkládáni strašáci moderní doby: jako byl covid, válka na Ukrajině, nyní prosakují zprávy o nějaké nové mutaci koronaviru. Případně jsou nám předhazovány pseudoproblémy typu genderu. Pomalu a jistě ztrácíme sociální jistoty, na které jsme byli zvyklí, pomazané hlavy, které nám bezostyšně tvrdili, že žijeme v nejlepším období naší země, jaksi zmlkly, nyní slibují, že nenechají nikoho padnout. No, nebylo za socialismu lépe?

Podle Václava Havla společnost za socialismu žila ve strachu, ve skutečnosti jsme byli konformisté. Dnes žijeme v úzkostech, vyhledat psychologa je problém.

Společnost je rozdělená, hlavní je mít ten správný názor, neboť: „Kdo nejde s námi, jde proti nám,“ tvrdí si konformisté a za prezidenta si zvolí člověka přesně podle jejich naturelu, pokládání věnců a připomínání významných událostí má v popisu práce.

Problémů je mnoho, koho dnes zajímá nějaký osmašedesátý, devětaosmdesátý, šestapadesátý nebo sedm set padesátý třetí před naším letopočtem, když je venku abnormální hic?