Pro mne vzdálená minulost, pro někoho pravěk. Pro někoho ztracená naděje na záchranu socialismu. Aneb: Jak Čechoslováci zase jednou předběhli svět o bezmála dvacet let.
V časopise Reportér jsem mohl číst o četných protestních nótách a rezolucích podporujících Československo. Čin žádný, a není divu. Komu by se hodilo, aby pokus o socialismus s lidskou tváří uspěl? Rusové by ztratili vliv na východní blok, některé země by si mohly z naší cesty k socialismu vzít příklad, pro kapitalistické státy mohl být obrodný proces pražského jara závažným precedentem. Ozbrojený konflikt nechtěl nikdo. Předběhli jsme dobu o bezmála 20 let, perestrojka a glasnosť začala v Sovětském svazu až v období po nástupu Michaila Gorbačova k moci.
Mně se 21. srpen jeví jako vzdálená minulost. Pamatuji si na frontu na základní potraviny před samoobsluhou, jež byla jen o něco málo kratší než fronta u Primarku. Kolem Starého Spořilova jezdily obrněné vozy. Zvědavý tatínek se tehdy vrátil asi ve čtyři odpoledne od rozhlasu, i to bylo radosti, že tatínek přišel domů! Jistá lehkovážnost je zřejmě v naší rodině dědičná.
V naší televizi značky Pallas hlásili cosi o okupantech, až obraz úplně zmizel a nešlo o poruchu. Jak dlouho nešla televize, to si nepamatuji. Píšu-li o poruše, vybavím si, jak jsme tuto televizi, když zmizel obraz, aniž by byl 21. srpen, opravovali úderem pěstí do pravého horního rohu dřevěné skříně. Později jsme měli pro tento účel na televizi připravené kladivo. Kladivo ještě máme, televizi již ne.
O rok později začaly čistky, kterým se rodiče vyhnuli, tatínek byl nástrojař, tedy dělník v továrně, tam se čistky na nižších postech nekonaly. Dělnická třída byla přece jen vládnoucí silou.
Maminka byla na mateřské dovolené, tudíž se čistkám vyhnula. Po mateřské se vrátila do pozměněné sestavy podniku zahraničního obchodu, kolegové, kteří s bratrskou pomocí nesouhlasili, byli vyhozeni.
My, myslím naší generaci, jsme každý rok čekali, že 21. srpen něco vypukne. Postupně jsme nabyli dojmu, že socialismus s námi bude dalších 200 let. Zážitek 21. srpna v nás zůstal, věřit řečem o bratrské pomoci a zářných zítřcích bylo nemožné.
Měli jsme být dělnická inteligence s maturitou: ve škole nás ideologicky vzdělávala učitelka, kterou jsme nazývali Křivonožka, ta snad byla jedna z mála věřících, ostatní učitelé byli v tomto ohledu chladní, pouze nás nabádali, abychom tento významný den nechodili v černém tričku na Václavské náměstí. Na učňovském ústavu tam byli větší kanóni! Jak si vůbec jen mohli myslet, že těm jejich žvástům uvěříme? Jejich, tedy naše schůze, byla snůška keců a ztraceného času.
Byl vůbec někdo, kdo těm komunistickým frázím po 21.srpnu 1968, věřil? Švorcová, Bilak, Jakeš? Kdo šel do KSČ byl považován za zrádce a kariéristu. Co by asi se stalo, kdyby tanky nepřijely? Vyprázdnil by se obrodný proces, znormalizoval, a dopadlo by to tak jako vždycky?
Co víme celkem jistě, že letošní 21. srpen bude stejně nejapný jako již roky před ním. Vysoko postavené persóny budou mlít prázdné fráze o okupantech, ochraně křehké demokracie a hrdinství, položí věnce a pietě bude učiněno zadost.
