Nedá mi to a výjimečně měním téma. Koncem minulého týdne rotvajler zle pokousal malého chlapce, který podle dostupných informací patrně sám vstoupil na cizí oplocený pozemek. Jednal pes podle své přirozenosti, nebo to je opět další varovný signál? K tomu se chci vyjádřit.
Psy chovám řadu let. Fascinují mne od útlého dětství. Do dneška mám na obličeji jizvu po útoku německého ovčáka, který mi, coby malému dítěti, ve zlomku vteřiny roztrhl tvář. Vstoupil jsem zkrátka na jeho dvorek, který hlídal a on mne tam nepozval. Přesto jsem se ke každému pejskovi dál odvážně hrnul. Přitahovali mne. Dával jsem si ale větší pozor a navíc jsem měl asi štěstí, žádný mi nepřekousl ruku, jako tomu nešťastnému klukovi. Faktem je, že člověk má ke psům buďto trvalý a velmi vřelý vztah a pak na ně nikdy nezanevře, nebo nemá a pak by si jich raději vůbec všímat neměl. Pes, když se rozlobí, nebo když má strach, kouše. Nemá jinou zbraň a diskutovat neumí. Rotvajler, který má (řečeno slovy Ondřeje Neffa) hubu jako obrácený patnáctilitrový kýbl, nikdy nekouše ze strachu. On se narodil jako bojovník, jako obranář a zcela jistě by bez váhání zaútočil i na legendárního psa baskervillského, pokud by si ta pekelná obluda dovolila narušit jeho výsostné území.V čem je tedy chyba?
Na všech těchto případech z poslední doby mi vadí, že vedle komentování celé smutné události vždy schází určité nutné novinářské varování a důrazné upozornění, že pes je především zvíře a že je třeba dávat pozor. Zvláště tehdy, pokud se člověk ocitne na neveřejném prostoru soukromého pozemku, kam pes patří. Schází zde jakýsi apel směrem k rodičům, aby na tyto případy upozorňovali své děti. Když totiž pes dostane úkol hlídat určité vymezené území, ohraničené plotem, tak ho hlídá. Vnímá pouze narušitele, nerozlišuje člověka od jiného psa, dospělého od dítěte a zaútočí, zvláště pokud má s tím člověkem předchozí nedobré zkušenosti. A když to je navíc plemeno statečné, bojovné a nepodplatitelné, jako je rotvajler, bude jemu svěřené území bránit až do úplného sebezničení. To je jeho úděl a životní poslání. Pes je pes, nezná ani korupci, ani nemá nějaké vyšší politické ambice, pro které by svoji smečku zradil. Lidé kolem by to měli vzít na vědomí a ti dospělí by měli upozornit své děti, že vstoupit v nepřítomnosti majitele na území, hlídané psem je velmi pošetilé.
Měli by si především uvědomit, že pes neuvažuje jako člověk a je zbytečné to od něj očekávat. Jakákoli personifikace psů je přístup krajně nebezpečný, přesto mu více méně podléhá i celá řada novinářů. Jestliže zákon obecně nezakazuje bránit vlastní pozemek vlastním psem, bude toto nebezpečí stále aktuální. A skutečností také je, že tak, jako se pes může dostat do rukou nezodpovědného hlupáka, může se do nich (bohužel) dostat i dítě, které, nepoučeno dospělými, považuje jakéhokoli psa za komisaře Rexe, hodnou Bellu, nebo rozverného bernardýna Beethovena a neštěstí je hotové. Nikoho dnes nenapadne jít si pokecat v období říje s jelenem dvanácterákem, nebo pod ostražitým pohledem bachyně divočáka hladit její selata. Příroda má svá vlastní pravidla. Jelena ani divočáka nikdo nepovažuje za člověka. Psa často ano a v tom je základní chyba.
Předpokládám, že celý případ bude zodpovědně a hlavně objektivně prošetřen. Jestliže se ale konkrétní člověk hrubé nedbalosti přece jen dopustí a zaviní to, že se jeho pes stane destrukčním nástrojem jeho osobní neschopnosti, měl by za to nést velmi přísné důsledky. Se vším, co k tomu patří, včetně nepodmíněných trestů. Výchovný efekt by byl jistě zaručen. To by bylo také patrně jediné a účinné řešení. Právě tak by si ale zasloužili patřičný trest rodiče, kteří nechají malé dítě hrát si samotné se dvěma velkými, navíc cizími psy (předposlední známý případ), nebo kteří dostatečně nevarují své dítě před vstupem na území, bráněné psem (zvláště je-li tak dokonce i označené). Nedovedu si ale představit, že bychom z důvodů zbytečných chyb a trestuhodné nedbalosti lidí měli zakazovat chov těchto krásných psů, vyžadovat nějaké zkoušky chovatelské způsobilosti, které by se, jak je u nás dobrým zvykem, staly zase jen dalším zdrojem korupčních příjmů, nebo dokonce tato skvostná a statečná zvířata vybít.
Oni jsou nádhernou součástí našeho prostředí právě tak, jako ostatní živí tvorové. Případy, podobné tomu poslednímu, mne jen a jen ujišťují o nedokonalosti lidí, ale nikdy nezmění můj vztah ke psům. Mám je rád. Pes není krvelačná bestie. To my lidé jsme na tom mnohem hůř.
