V úterním rozhovoru Barbory Tachecí s Petrem Hájkem zazněla slova do pranice. Dnes, dvacet let od revoluce, bychom se měli opět distancovat od zbytku demokratické Evropy a pokusit se vegetovat na vlastním pískovišti. Nespletl si někdo letopočet?
Nemyslím si, že pan Petr Hájek je tím nejlepším, nejvhodnějším a také nejvěrohodnějším poradcem prezidenta České republiky. Jsem ale přesvědčen, že je tím nejhorlivějším a nejvěrnějším interpretátorem myšlenek svého guru, kterým je profesor Klaus. Jako ředitel tiskového odboru kanceláře prezidenta a bývalý mluvčí prezidenta republiky jistě ví co a v zájmu koho v médiích prohlašuje. Právě proto si nemyslím, že názor, který pan Hájek prezentoval v úterní Primě, byl pouze jeho názorem. Dovedu si docela dobře představit, že pan Václav Klaus teď bude stát v čele snah o vyčlenění České republiky z Evropské unie. Ať už přímo vystoupením z Unie, nebo formou snah o jakékoli oslabení účasti České republiky na dalších integračních procesech, ke kterým musí logicky v budoucnu dojít. Sjednocení Evropy totiž zdaleka dokončeno není. Aktuální vyjádření dalších „prezidentových mužů“, jako je pan Jakl, nebo pan Mach, tyto úvahy nepřímo potvrzují.
Stále ještě nejsem přesvědčen o možnosti, že by pan Klaus snad mohl být agentem ruské rozvědky (zajímavý článek v posledním Euru jako reakce na úvahu jednoho našeho kolegy blogera). Pan Klaus není ruským agentem. Je ale především agentem svého ega, své sebestřednosti, své ješitnosti a neomylnosti. Je to horší, nebo snad přece jen lepší? Faktem v každém případě je, že český prezident svými postoji, názory a vyjádřeními zcela zřetelně nahrává zájmům současného Ruska. Zájmům co nejvíce oslabit Evropskou unii, postavit jednotlivé státy proti sobě, postavit názorově proti sobě bývalé západní státy a postkomunistické země. Nesdílím současný módní názor, že cílem těchto ruských snah je nějaká forma násilného obsazení států bývalého sovětského bloku. Jsem ale přesvědčen o tom, že Rusko udělá všechno pro získání bezprostředního, především ekonomického vlivu v těchto zemích. Jde opět o peníze, o zisky všech těch Děripasků, Abramovičů, Prochorovů, Lisinů a dalších dolarových miliardářů, o zisky všech s Kremlem spřátelených korporací, které dnes, ve své zástupné roli, sílu a moc Ruska vlastně skutečně reprezentují.
Věřím také tomu, že názor a budoucí snahy pana prezidenta najdou u značné části naší veřejnosti pozitivní ohlas. Řada českých lidí, kteří obvykle postrádají potřebnou míru konzervatismu, má ráda změnu. Současně nenávidí autority a staví se s oblibou a uspokojením do role příslušníků národa, obklopeného od věků samými nepřáteli. Tento husitský syndrom je stále ještě velmi výrazný. Vystoupením z Unie by nastala nová, svým způsobem atraktivní situace, kterou by tito lidé vnímali se zaujetím. Něco by se opět konečně dělo. Česko by bylo středem světové pozornosti, znovu by se našli jedinci, slibující z balkonů převratné zlepšení toho či onoho. A historie omylů, planých slibů a zklamaných nadějí by se opět opakovala.
Rozhodněme se konečně jako národ, co chceme, kam chceme směřovat a s kým. Bez tohoto zásadního ujasnění a rozhodnutí budeme Evropě opravdu jen a jen na obtíž. A toto rozhodnutí by mělo začít u našich nejvyšších představitelů. Nebo se již někteří z nich rozhodli?
Václav Klaus měl odstoupit. V zájmu tohoto státu i v zájmu své pověsti. V souladu s jedním ze svých předchozích článků jsem nadále přesvědčen, že jediný čestný způsob jak trvat na svém názoru a neztratit při tom tvář, není podepsat a remcat, ale nepodepsat a abdikovat. Václav Klaus to ale, naprosto podle očekávání, neudělal. On totiž skutečně příliš lpí na svém postavení, je nadmíru závislý na všech atributech pozice hlavy státu, pocit výjimečnosti je pro něj patrně důležitější, než charakterový profil. Zklamal mne. Zůstal jen a jen starým, ješitným a pošetilým člověkem.
Tím co dělá a co jistě ještě dělat bude, začal škodit této zemi. Doufám, že si to na půdě své náboženské konfese srovná se svým svědomím.
