Tak to bylo svého času v Rusku. Bude to i u nás? Stát zkrátka nemá peníze. Přesněji řečeno, má jenom na něco. Má na předražené dálnice, pochybné projekty typu datových schránek, na obrněné transportéry, které se v české kotlině ani neohřejí. Nemá na sociální zabezpečení.
Stát, který se nedokáže perspektivně postarat o staré lidi, o nemocné, postižené, o děti, o únosné zdravotnictví, o kvalitní vzdělání, vědu a výzkum a o další oblasti a je nucen vytloukat klín klínem, je státem špatným a impotentním. Rusizace našich vnitřních poměrů je dvacet let po revoluci přece jen poněkud tristní. Porevoluční iluze o dokonalejší, morálnější a ekonomicky výkonnější společnosti se postupně rozplývá.
Nemyslím si, že za všechno může světová hospodářská krize. Tímto fenoménem se v dějinách Evropy zdůvodňoval nejeden fatální efekt, který byl ale primárně způsoben chybami, neschopností, či naopak zatraceně promyšlenou strategií vlastních lidí na vysokých postech. Stát se musí v ekonomicky složitých situacích začít chovat jako majitel firmy, zodpovídající za osud svůj i mnoha svých zaměstnanců, který si zkrátka dobře rozmyslí, za co může v dané situaci peníze vydat, co může počkat a na co je nejlépe rychle zapomenout . Nebo zahyne. Právě tak, jako si podnikatel ve finanční tísni rozmyslí koupit nové auto, ale raději uhradí své dosavadní závazky tak, aby ještě dál přežil, musí český stát rychle opustit své velikášské úvahy o nákupu nejmodernějších amerických stíhaček, pozastavit projekty převyzbrojení české armády, která plní všechny možné funkce, jen ne ty základní vůči svému státu, pozastavit nebo alespoň tvrdě cenově přehodnotit projekty výstavby nových úseků dálnic a další své různě motivované úmysly tak, aby mohl své základní funkce vůči svým občanům plnit, aniž se bude dál a dál katastrofálně zadlužovat.
A ono nejde jen o ty samotné důchody. Až dnešní produktivní mladí zjistí, že se budou muset, vedle svých rodin, aktivně a finančně velmi náročně postarat i o své rodiče namísto státu (a ten stát je schopen jim to zákonem nařídit), až si důchodci vyberou své poslední úspory z bank, až naši obchodníci zjistí, že lidé přestali nakupovat, až se naše lékárny přesvědčí, že staří lidé již nemají peníze na hromady svých léků, až obce nebudou mít prostředky na zajištění svého nejzákladnějšího provozu, až se stále ještě prosperující české firmy vymístí z našeho území a propustí své české zaměstnance, pak se bude v rámci celé společnosti bít na poplach. Bude ale pozdě, jak jinak.
Stát tuto situaci zatím samozřejmě vyřešil. Poměrně snadno. Zvýšil deficit státního rozpočtu o dalších čtrnáct miliard. Není to jen na důchody, ale i na podpory v nezaměstnanosti a na úroky z dosavadního dluhu. Za půl roku ho zvýší o dalších dvacet miliard, pak o další astronomické cifry. Jednoho dne ale musí nutně skončit bankrotem. Logika ekonomického vývoje je pro každý subjekt, včetně státu, jasná a těžko měnitelná. Co bude pak? Mezinárodní měnový fond, který svojí politikou a svými postupy vždy spíše slouží zahraničním investorům a mezinárodním korporacím, nám díky svým obvyklým a krutým podmínkám nepřímo zfenduje i to málo, co na tomto území zůstalo v našich, českých rukách a bude nám striktně předepisovat, jak máme žít, kolik a za co můžeme utrácet a které společenské vrstvy je nejlépe nechat zhebnout někde na smetišti. On vlastně jinak jednat nemůže, není totiž žádnou nadací, či charitativní organizací.
Pak budou každému z nás připadat současné tahanice na politické scéně jako směšná a naprosto nesmyslná nicůtka. A půjde opravdu do tuhého. Pak může jít doslova o život. A nejen důchodcům.
