Islámský sebevražedný atentátník. V současnosti nejúčinnější zbraň.

 Může se náš svět tomuto druhu terorismu vůbec bránit? Můžeme i my očekávat nárůst teroristických útoků ve jménu islámu? Neznamená to zánik západní civilizace, jak ji předpovídá ve svém bilancování i odstupující arcibiskup pražský a primas český, kardinál Miloslav Vlk?  

Co je skvěle vyzbrojený a vystrojený voják budoucnosti, jako vystřižený ze sci-fi filmu, proti člověku, smířeného s osudem a těšícího se na smrt, který má kolem pasu omotanou primitivní, leč vysoce učinnou a lehce iniciovatelnou trhavinu? Co je dnes sebelepší a sebedokonalejší plán vojenských operací, proti naprosto jednoduché, operativní a okamžité úvaze sebevražedného atentátníka? Co znamená střízlivá mysl vojáka, který je za svoji práci placen, proti entuziasmu a odhodlání člověka, který nezištně a bezvýhradně věří své věci, svému Bohu a svým představeným? Nic jiného, než ozbrojené složky armády a policie ale nemáme a měli bychom je pro tyto situace a k tomuto účelu také využívat.

Je mi jasné, že v žádném případě nemám nějaký puvoár na jakoukoli jasnozřivost, přesto si ale dokážu představit, coby řadový občan, určitá možná, realizovatelná a nutná opatření. Pro začátek ve třech základních oblastech. Především v oblasti bezpečnostní politiky státu, která by se měla prioritně zaměřit na vnitřní problémy obrany a udržení veřejného pořádku, namísto neustálého přizpůsobování funkce a vybavení silových složek různým zahraničním misím. Argument, že se v Afghanistánu bojuje proti hrozbě světového terorismu, nepokládám za relevantní. V této destinaci (a na dalších místech) se bojuje především proti ozbrojeným skupinám, jejichž členové jsou skálopevně přesvědčeni, že oni jsou v právu, protože bojují ve své zemi a za svoji zemi, za svůj národ, za svůj životní styl a za své náboženství. Dokonce si myslím, že v případě absence cizích jednotek na tomto území by neměly ony skupiny důvod bojovat. Nebylo by proti komu. Samozřejmě by ale prosadily své představy o charakteru a dalším směřování vlastního státu. Představy, které jistě nejsou určitým vládám a jednotlivcům z pochopitelných důvodů, kterým se eufemisticky říká demokratické principy, po chuti. Otázka zní. Mají tito aktivně bojující lidé právo jednat za svůj národ a bránit svůj svět a má ten náš svět, ve jménu našich představ a hodnot, právo jim do něj zasahovat? Pokud se svými názory na život zůstanou na svém území, je to jejich země a jejich nezadatelné právo a naši vojáci tam nemají co pohledávat. Jejich poslání by mělo začít až ve chvíli, kdy nám bude někdo z těchto lidí na našem území násilně svůj životní názor a styl vnucovat a o tom to hlavně je.

Naše armáda, její elitní (a patrně také jediné) bojeschopné jednotky by měly být programově připravovány na obranu území státu. Nikoli samozřejmě proti útokům nějakých hord nájezdníků z východu (na to je jich tak jako tak žalostně málo), ale především proti organizovanému terorismu, který se bude neustále vyvíjet a zdokonalovat. To je ta moderní hrozba, kterou by se měli ti, kteří je řídí, zabývat. Tyto jednotky by měly především hlídat choulostivé a zranitelné, společensky významné objekty, měly by být dostatečně vidět, měly by cvičit a zdokonalovat se ve své, státem placené profesi v našich, českých poměrech a nikoli v podmínkách horských oblastí Afghánistánu, měly by být dostatečně připravené k okamžitému zásahu. Tomu by mělo odpovídat i technické vybavení. Zatím se nákupy bojových vozidel i ručních zbraní motivují potřebami boje v misích a to je, zvláště v dnešní ekonomické situaci, nebezpečný nesmysl.

Dochází tak k absurdní situaci, kdy spojenečtí elitní vojáci zabijí deset, dvacet ozbrojených bojovníků Talibanu a za stejnou dobu se do Evropy dostanou stovky, ne-li tisíce dalších islámských imigrantů, kteří dříve, nebo později vytvoří v Evropě vlastní svět a starou, dobrou Evropu přizpůsobí své mentalitě a své životní filozofii. A pokud to bude jejich náboženská doktrína vyžadovat a nebudeme ochotni se přizpůsobit, zrodí se desítky budoucích, ke všemu odhodlaných sebevražedných atentátníků, kteří budou vysláni mezi ostatními imigranty všude tam, kde to bude v zájmu cílů politizace islámu potřebné, tedy i k nám. A naši, evropští vojáci budou kdesi v poušti, nebo v afghánských horách a jejich vlastní země budou pro ně příliš daleko.

Druhou oblastí, ve které by bylo nutné změnit v celoevropském rozměru přístupy k této problematice, je pojetí a chápání tzv. moderní, současné evropské společnosti. Tento přístup je, bohužel, postižen prosazováním křečovitého multikulturalismu asi tak jako střešní trámy dřevomorkou. Neustálým memorováním zjednodušených a naprosto nesprávných představ o podstatě a projevech rasismu a xenofobie se tak dostáváme na úroveň zajíce, který se domnívá, že pokud se zastaví, zvedne packy a začne servilně štěkat, tak mu honicí psi odpustí a nechají ho být. Je nezbytně nutné příliv imigrantů z islámského světa zastavit. Přístup některých evropských vlád k tomuto nebezpečí a koketování s multikulturalismem je stejně absurdní, jakoby někdo prosazoval rozšíření a dostavbu Karlštejna ve stylu maurského slohu. Probůh, braňme se tomu.

Třetí oblast se týká těch přistěhovalců z muslimských zemí, kteří u nás žijí. Nikdo by jim neměl bránit v náboženském vyžití. V každém případě ale v daných podmínkách, do kterých naprosto dobrovolně přišli. Přistěhovali se do Evropy, do České republiky a nemohou očekávat, ani požadovat, aby pomalu na každém kroku stála mešita s minaretem, právě tak jako na tradičním anglickém venkově nebude nikdo stavět nový Taj Mahal jen proto, že v Anglii žije docela hodně Indů. Těch řešení neustále se vyvíjející situace (a je na místě konstatovat, že pro nás a naši kulturu nepříznivě) je jistě víc. Něčím by se ale konečně začít mělo. Nečinnost nám historie zaručeně neodpustí.

Takže co dál? Nastává skutečně zánik západní civilizace, jak to kardinál Vlk předpovídá? Je islámský svět předurčen k vládě nad touto planetou? Vzdáme bez boje své tradice, svoji historii, své hodnoty? Plivneme na své předky a na všechno, čemu věřili a co vytvářeli? Bytostně se mi to příčí.