Zelení budou prosazovat adopci dětí homosexuálními jednotlivci, pokud žijí v registrovaném partnerství. O tuto úpravu zákona se zasazuje i Rada vlády pro lidská práva. Kategoricky nesouhlasím. Politici, kteří tyto změny prosazují, nezodpovědně hazardují s touto společností a s její budoucností.
V žádném případě si nemyslím, že by homosexuálně orientovaný jedinec za svoji orientaci nějakým způsobem mohl. A zcela přirozeně chápu, že má, patrně, poněkud jiný názor na to, co je normální a co nikoli. Ve svém poměrně rušném životě jsem vystřídal celou řadu různých zaměstnání a poznal celou řadu různých lidí. Byli mezi nimi i jinak orientovaní jedinci. Každý na pracovišti to obvykle věděl. Přesto si troufám tvrdit, že těmto lidem nikdo, zdůrazňuji nikdo z jejich okolí neubližoval, nijak je neponižoval, ani nediskriminoval a jejich soukromí bylo jejich soukromím. Oni sami ale se svojí orientací také nikoho neobtěžovali, nechtěli (tak jako dnes) neustálou pozornost, nesnažili se o neustálou medializaci svého problému, nesnažili se ho prostřednictvím ambiciózních jedinců politizovat, ani nečekali (tak jako ti dnešní) za svoji jinakost nějaké společenské uznání a respekt. Tak to mělo zůstat. V případě homosexuální menšiny si naše společnost vykonstruovala další vážný problém a nechala se politicky angažovanými zástupci této menšiny vmanévrovat do těžko řešitelných potíží. Je to zkrátka takový náš národní folklór. Menšina se bude vždy považovat za jakýsi středobod společnosti a bude očekávat, že se svět bude točit kolem ní a jejích problémů. Nebylo by lepší nechat ji na pokoji a dát ji najevo, že není ničím výjimečným, ale pouze jednou z mnoha součástí dnešní reality?
Nechme homosexuálně orientované jedince ať si žijí vlastní a klidný život. Respektujme jejich jinakost a nevnucujme jim naši orientaci. Nedovolme jim ale, aby tu svoji vnucovali nám, nebo aby ji nad tu většinovou nadřazovali. Nepřiznávejme jim pod hesly lidských práv a svobod další a další práva, která pro naplnění svých vztahů k jinému, stejně orientovanému člověku, vůbec nepotřebují. Nehledejme pro homosexuály jakousi alternativní společenskou rovinu, kde by mohli dělat to, na co nejsou (i když nikoli vlastní vinou) vybaveni. Nenechme je plést se do výchovy dětí, protože výchova dětí není jen o tom naučit dítě zdravit sousedy, jíst vidličkou a nožem, chodit nakupovat, nebo pomáhat doma při uklidu. Výchova je i příklad, nebo vlastně především příklad. Ve všech směrech, tedy i v oblasti sexu, v oblasti přípravy na plnohodnotný rodinný život, početí dětí a potažmo tedy i zachování rodu a lidského druhu. Právě tak neberu kategorický argument šéfa Gay iniciativy, pana Hromady, jednoznačně vyvracející obavy, že stejnopohlavní páry mohou vychovat z dítěte homosexuála s odvoláním na shodný názor „každého sexuologa“. Já osobně jsem se setkal právě s opačnými názory jiných sexuologů. Podle nich u řady nevyhraněných jedinců skutečně závisí jejich celoživotní orientace jednoznačně na vlivu prostředí, rodičů a výchovných zařízení. A co je tedy vlastně v zájmu společnosti? Více homosexuálů, nebo více heterosexuálů?
Dál. O adopci dítěte rozhoduje soud. Rozhoduje, nebo by alespoň měl rozhodovat, výlučně v intencích zájmu dítěte. Neměl by tedy svým rozhodnutím primárně zohledňovat obecná lidská práva žadatele (nebo žadatelů). Tato práva již zohlední tím, že žádost přijme a že se touto žádostí zabývá. Měl by pouze zohledňovat lidská práva onoho dítěte, za které rozhoduje, protože to dítě samo o sobě rozhodovat nemůže. Každý občan, bez rozdílu, by měl mít právo o adopci požádat. Neměl by ale mít jakýsi automatický nárok na adopci a tak to, bohužel, homosexuálové a především jejich zpolitizovaná složka, vidí.
Registrované partnerství (jako vyjádření vztahu a narovnání majetkových poměrů) a jakési automatické právo na všechno, na co má právo klasické manželství, nejsou a nemohou být dvě naprosto stejné roviny. Naštěstí jsou politici, kteří tento rozdíl dostatečně chápou. Mezi ně patří i Karel Schwarzenberg, který jako senátor pro registrované partnerství hlasoval, ale rozhodně se staví proti adopci dětí homosexuálními jednotlivci, či páry. Argumenty některých zastánců adopce dětí jinak orientovanými lidmi, že pro dítě je vždy lepší nějaká rodina, byť otec a otec, či matka a matka, než dětský domov, neuznávám. Nic totiž nemůže být horšího, než špatná a protismyslná rodina. Rodina má svoji společenskou, vysoce významnou funkci. Aby ji mohla plnohodnotně plnit, musí, zdůrazňuji musí mít zastoupeny obě složky, tedy otce i matku. Dost na tom, že stoupá počet neúplných rodin, kde po rozvodu zůstane dítě v péči jednoho z rodičů, svobodné matky atd. Tady ale nelze ve prospěch dítěte udělat nic jiného, než ho ponechat v péči biologického rodiče. Vše ostatní je ale disfunkce a dříve nebo později se tento fakt musí na mentalitě dítěte projevit. Dovede si pan Hromada a další vůbec představit, co dítě s matkou a matkou, otcem a otcem zažije od spolužáků ve škole? Děti jsou kruté, nemilosrdné a neuznávají jakékoli společenské konvence. Zaměřme se raději na dokonalé, bezchybné a plně hmotně i personálně zabezbečené fungování dětských domovů (a prostředky by se jistě našly kupříkladu škrtem nákupu dalších Pandurů, stíhaček, nových útočných pušek pro naši pidiarmádu, nebo přehodnocením cen výstavby dalších dálnic, či různých předražených cyklostezek). To by určitá cesta byla, protože osamocených a opuštěných dětí bude zcela jistě jen a jen přibývat a jejich zařazování do homosexuálního prostředí není řešením.
Doufám, že nebudu, tak jako Dělnická strana, obviněn z xenofobie, nebo podpory hnutí, potlačující lidská práva a svobody.To je dnes u nás docela módní záležitost. Poslední dobou mám totiž pocit, že nesouhlasit s názory a životními postoji homosexuálů, Romů, Vietnamců, ekologistů, vegetariánů, nebo muslimů je považováno téměř za hrdelní zločin. Kdo, probůh, bude hájit práva a svobody nás, většiny? Ale zpět k problému samému.
Zkrátka. Soužití dvou lidí stejného pohlaví je výlučnou věcí těch dvou. Charakter a formy výchovy dítěte a prostředí, ve kterém vyrůstá, by mělo být věcí celé společnosti. Tak se věci mají.
