Vídeň 1990

Už je tomu 19 let, co jsem poprvé vycestoval na Západ. Vlastně to bylo směrem na jih. Do rakouské metropole Vídně.

Když mi babička za minulého režimu vyprávěla, jak se svým tatínkem v dobách habsburské monarchie podnikala nedělní výlety ze Znojma do Vídně, nechtěl jsem jí věřit. Zdálo se mi to neuvěřitelné. Před Listopadem 1989 bylo totiž takřka nemožné svobodně vycestovat do kapitalistické ciziny.

Mohl jsem sledovat rakouskou televizi, ve stánku PNS jsem si mohl koupit rakouské komunistické noviny Volksstimme s televizním programem, s nezastíranou závistí jsem sledoval rakouské oranžové autobusy pravidelné linky Brno - Vídeň, ale to bylo asi tak všechno. Jednoduše jsem měl smůlu. O Vídni jsem si mohl nechat zdát, maximálně jsem mohl čekat na krásné počasí, kdy prý byla Vídeň vidět z vysokých věží brněnských kostelů.

Po listopadové revoluci se však situace rapidně změnila. Železná opona padla a cestě do Vídně nic nestálo v cestě. V půli ledna 1990 jsem využil jedinečné příležitosti a vypravil se vlakem do Vídně. Cestu po rakouském území financovala rakouská vláda, takže mne zpáteční jízdenka stála pouhých 300 Kčs. Moc jsem se těšil. Radost trochu kalil nevýhodný kurz koruny k šilinku v poměru 3,30 : 1, ale takový detail mne nemohl odradit. Společně s kamarády jsme plánovali, kam všude půjdeme a co všechno si koupíme. Od rakouského průvodčího jsme dostali gratis celodenní jízdenku po Vídni a taky mapku města. Po příjezdu na Südbahnhof jsme se vyvalili s ostatními natěšenými Čechy ven za novými dobrodružstvími.

Prvním cílem naší objevitelské cesty bylo velké nákupní centrum Shopping City Süd. Tak velký obchodní dům jsme ještě nikdy neviděli. Stejně tak i obrovské nákupní vozíky, do kterých se nejprve musela vložit mince, abychom si ho mohli vzít. Než jsme na tento dosud neznámý systém přišli, chvíli jsme s vozíkem bezmocně lomcovali za asistence udivených pohledů nakupujících Vídeňanů. V nákupním centru byla spousta věcí a lákadel. Nekoupili jsme si nic. Pokladní se jen nechápavě podívala do prázdného vozíku a zeptala se: "Nichts?" Opravdu nic, snad příště.

Po zklamání z obchodního centra jsem se rozhodli přesunout na tehdy legendární Mexikoplatz. Doslechli jsme se, že tu jsou naprosto skvělé ceny tehdy nedostatkového zboží, jako byly hi-fi věže, telefony či hodinky. Po cestě jsme trochu zabloudili, alespoň jsme se však projeli místní MHD a projížďka jakousi zahrádkářskou kolonií měla také své kouzlo. Nakonec jsme přeci jen dorazili na Mexikoplatz a nákupní horečka nás zcela pohltila. Z velkého výběru jsem si nakonec koupil červený čínský tlačítkový telefon za třicet šilinků. Dobrá koupě. Na ostatní koupěchtivé Čechy jsem však neměl. Každý druhý se vláčel s nějakou velkou krabicí nebo alespoň tříkilovým balením kávy.

Výlet jsme zakončili procházkou centrem města. Všude zářili výkladní skříně s luxusním zbožím a já moc nechápal, proč tak bohatá země nemá peníze na opravu chrámu svatého Štěpána. Do plexisklové skříňky jsem jako dar na opravu vhodil československou papírovou dvacetikorunu. Cesta domů byla veselá. Zdálo se, že nejen náš vlak, ale i vše ostatní se řítí správným směrem. Očekávání byla veliká, ne vše se povedlo, ale čínský tlačítkový telefon fungoval. Aspoň něco.