Mých čtyřicet let aneb Co všechno jsem (ne)zažil 2

Zlatá osmdesátá léta, chtělo by se říct. Rád vzpomínám na ta léta. Byl jsem mladý a hloupý. Spousta věcí člověku nedocházela.  Ale bylo to fajn, nekecám. Mladí lidé se dělili na depešáky a hašišáky, komunisti byli naprosto trapní, stála se fronta na kakao a kokos, občas nebyl k dostání toaletní papír, na zdi plakáty sexbomby Samanthy Fox, naprostá nemožnost vycestovat mimo tábor míru, ale když vám je 16, tak to až tak neřešíte.

1981

- v prosinci 1981 byl v Polsku vyhlášen výjimečný stav a spousta lidí se domnívala, že se bude opakovat spojenecká invaze z roku 1968, tentokráte však do Polska. Pamatuji si, jak babička měla strach, že mi tatínka odvedou do války. Nakonec se tak nestalo a Polsko si vše vyřešilo vlastními silami.
 Při tradiční rekreaci v Krkonoších jsme pak ještě dlouho vídávali polské vojáky, jak bedlivě střeží své hranice a běda, pokud se snad někdo odchýlil od stanovené trasy a jen trochu se ocitl na polském území. I ta Sněžka zůstala přísně rozpůlená na polskou a československou část.

 1982

- válka o Falklandy. Argentina obsadila Falklandské ostrovy, což se hrubě nelíbilo Velké Británii, která na ostrovy vyslala svou flotilu. Po krátkém konfliktu byly ostrovy dobyty zpět. Komunisté trochu stranili Argentině, neboť mluvili zásadně o Malvínských ostrovech, což odpovídalo argentinské terminologii. Osobně jsem v konfliktu fandil Britům a hltal jsem články o podrobnostech tohoto válečného střetu, hlavně pak o kolmo startujících letadlech Harrier, což bylo do té doby něco zcela nového a překvapujícího.

- MS ve fotbale ve Španělsku. Pochopil jsem princip ofsajdu a začala mne bavit kopaná. Horší to bylo s výkony československé reprezentace. Po bídných výkonech jsme se nedostali ze základní skupiny.

- zemřel sovětský vůdce Leonid Brežněv. Nechtěl jsem tomu tenkrát vůbec věřit. V dětské mysli byl pro mne nesmrtelný. Kolik se jen vyprávělo vtipů, jak se potkají Husák, Brežněv a Carter. A najednou Brežněv nebyl. Na školní chodbě jsme měli stolek s Brežněvovou fotkou vystřiženou z Rudého Práva a hlídkou dvou pionýrů, kteří vzdávali poslední čest. V rozhlase se hrála jen ponurá hudba, stejně temný byl záznam z pohřbu. Všude smutek. Strašně depresívní.  Po Brežněvovi nastoupil na sovětský trůn Andropov a  o dva roky později Černěnko. Tři pohřby během relativně krátké doby. Zachránil to až Gorbačov, který vydržel poněkud déle a naopak pohřbil Sovětský svaz.

1983

- sestřelení korejského dopravního letadla Boeing 747 sovětskou stíhačkou. O život přišlo 269 lidí. Studená válka se nebezpečně přiostřila. Celé kauza je dodnes zahalena tajemstvím. Obě strany konfliktu tvrdí něco jiného. Byl kolem toho tenkrát docela poprask.

 1984

- letní olympijské hry v Los Angeles. Tentokráte bojkotovaná zeměmi sovětského bloku. Projevy československých vrcholových atletů, kterak mají strach odjet na olympiádu do Spojených států, byly opravdu trapně nedůstojné.

 1985

- masakr na stadionu Heysel v Bruselu. Při bitce mezi fanoušky FC Liverpool a Juventusu Turín se zřítila část tribuny. Tragédie si vyžádala 39 obětí a kolem 600 zraněných. Celkem nás to tenkrát vzalo a docela dlouhou dobu se říkávalo: "To bude Brusel!"

- v SSSR se k moci dostal Michail Gorbačov.

- poslední československá spartakiáda. Jako rozený asociál jsem se jí nezúčastnil. Pár spolužáků však dokonce jelo cvičit do Prahy!! Když se podaří, co se dařit má. Zpíval Michal David a pro mne nepochopitelně zpívá dodnes.

1986

- černobylská katastrofa. Komunistický režim vše tutlal, ale lidé si při sledování zpráv rakouské televize nemohl i nevšimnout, jak zemědělci zaorávají úrodu. Tušilo se, že se něco stalo. Kolovaly nejrůznější historky o tom, jak se v jaderné elektrárně v Dukovanech z ničeho nic rozezněla poplašná siréna. Závada nebyla zjištěna, poplach byl způsoben radioaktivním spadem. Lidé však povětšinou žili v naprosté nevědomosti, normálně chodili ven, děti si hrály v písku a všichni si užívali nečekané radioaktivity. Až po několika týdnech se o celé nehodě začalo mluvit víc. Pamatuji si, jak jsme vše probírali v hodině branné výchovy. Soudruh profesor nás uklidňoval, že se nám nemůže nic stát, hlavně však nesmí začít pršet. To by bylo špatné, neboť déšť by snesl radioaktivní spad dolů, na zemi. Po hodině jsme vyšli ze školy ven a začalo pršet. Smáli jsme se jak blázni a křičeli: "Prší!"

1988

- bombový útok na letadlo společnosti Pan Am. Nastražená bomba z plastické trhaviny Semtex v letadle expodovala s trosky stroje spadly na skotské městečko Lockerbie. O život přišlo 270 lidí.

 1989

- lednový Palachův týden v Praze. Se zájmem jsem sledoval demonstrace odpůrců komunistického režimu. Hlavně pak anonymní výhrůžky, že se někteří lidé upálí stejně jako Jan Palach v roce 1969. Komunisti byli docela bezradní a neustále vyzývali ke klidu.

- petice Několik vět. Každý den jsem na Hlasu Ameriky poslouchal jména tehdejších známých spoluobčanů, kteří se pod tento dokument podepsali. I Hanka Zagorová podepsala. Jen božský Kája nějak nenašel odvahu.

 - v září jsem navštívil Prahu a nevěřícně sledoval, jak občané DDR přelézají plot západoněmeckého velvyslanectví a stanují na zdejší zahradě. Bylo cítit, že se něco děje.

 - 9. listopadu padá Berlínská zeď. Prodal jsem depresi, protože Československo zůstávalo posledním ostrůvkem komunismu ve střední Evropě.

 - 18. listopadu se na mimořádné směně SSM (jakási forma dobrovolně povinné brigády) dozvídám, že se v Praze něco stalo. V Praze byla mlata, povídá spolužák.

 - 20. listopadu se účastním své první protivládní demonstrace. Měl jsem strach, že mne zmlátí, zavřou, vyhodí ze školy, ale šel jsem. Náklaďáky plné odhodlaných příslušníků VB a Lidových milic naštěstí zůstaly zavřené.

 - režim se zhroutil, komunističtí poslanci zvolili prezidentem  Václava Havla a nastal čas neuvěřitelných změn.

 Divoká devadesátá léta proberu až někdy příště.