Jak jsem roku 1987 cestoval do MLR

Maďarská lidová republika měla mezi ostatními zeměmi východního bloku pověst státu s relativně volnějším a snesitelnějším režimem. Protože na Západ se moc cestovat nesmělo, východiskem z nouze byly cesty do Maďarska. Jako malý kluk si pamatuji, že rodiče z takovýchto zájezdů vozili moc pěkná trička a veliké lahve Coca Coly.

Ve věku necelých sedmnácti let jsme se s kamarády domluvili, že se do této atraktivní země také vypravíme. Od různých známých jsme vyzvěděli spoustu zajímavých a zaručených informací. Na cestu jsme tudíž vyráželi s velkým očekáváním. V Československé národní bance jsme obdrželi státem předepsané množství forintů, které nám však na plánované nákupy nemohlo stačit. Jeden kamarád měl ještě nějaké forinty od rodičů, já s bratrem jsme se rozhodli pašovat československé koruny, o které byl tehdy v MLR zájem. Hlavně o pověstné zelené stokoruny s Hradčany. A nyní nastal velký problém. Kam peníze schovat? V pasu jsme měli napsáno, kolik peněz jsme dostali a československé peníze se tenkrát tuším nesměly vyvážet mimo hranice a to ani do spřátelených lidově-demokratických zemí. Dlouho jsem přemýšlel a na nic kloudného nemohl přijít. Nakonec mne napadla geniální myšlenka. Peníze schovám pod vložkou v teniskách. Pod každou jednu bankovku. Ve vlaku jsme pak o blížící se celní a pasové kontrole dlouze diskutovali. Zjistil jsem, že i kamarád s „ulitými“ forinty ukryl peníze do bot. To nebylo dobré znamení. Zlá předtucha se vyplnila. Na československo-maďarských hranicích k nám přišel celník, podíval se na nás a řekl jedno jediné slovo: „Boty“.

Krve by se ve mne nedořezal. Kamarád se snažil zachovat klid, sundal si boty, ukázal je příslušníkovi a zase si je rychle obul. Jenže to samozřejmě nestačilo. Boty byly podrobeny prohlídce a bez větších problémů objeven sáček s bankovkami. V mém případě jsem se ani nesnažil něco skrývat. Během chvilky jsem byl o dvě stě Kčs lehčí. Celník jen pobaveně kroutil hlavou nad naší naivitou. U bratra narazil, neboť v botech nic schovaného neměl, nicméně po krátké osobní prohlídce i jemu byly zabaveny dvě stokoruny, které měl ukryté v kapse u trenýrek. Zůstali jsme v kupé sami a přemýšleli, co s námi bude dál. Budeme si muset vystoupit? Bude s námi sepsán protokol? Budeme potrestáni? Vrátí nám naše peníze? Nakonec se celníci nad námi slitovali, peníze vrátili a nechali nás být. Ještě dnes jsem za to soudruhům celníkům vděčný.

Ráno jsme dorazili do Budapešti. Pobyt se nám velice líbil. Dodnes si pamatuji široké bulváry se skoro západními obchody, maličké obskurní obchůdky v pavlačácích, kde jsme si nakoupili dlouhohrající gramofonové desky západních rockových a heavy metalových skupin,  a také trafiku, kde jsme si s kamarádem prohlíželi velké barevné kalendáře s polonahými kráskami. Pro nás tenkrát něco nevídaného. Těžce propašované peníze jsme proměnili v jakési poloilegální směnárně za nepříliš výhodný kurz, ale co se dalo dělat.

Po dvou nocích, které jsme strávili na vlakovém nádraží, kde nás neustále budilo hlášení o příchozích a odchozích vlacích (maďarština je opravdu velice zvukomalebná řeč), jsme se rozhodli jet domů. Zpáteční cesta naštěstí proběhla v pořádku. Nikdo nás nekontroloval.

Kromě těchto ryze konzumních vzpomínek jsem si ještě odnesl jednu zásadní zkušenost -  peníze se pašovat nemají a když už, tak ne v botách.