Za mého mládí jsme měli na nástěnce takové pěkné heslo: Pionýr, svazák, komunista! Já to dotáhl jen na toho svazáka. Stejně jako drtivá většina československé mládeže jsem se těmto dvěma komunistickým organizacím jednoduše nevyhnul. Nejsem na toto své členství hrdý, na druhou stranu moc na výběr jsem neměl.
Do jiskřiček (přípravka pro pionýry) jsem nechodil. Ani nevím proč. Skoro celá třída do jiskřiček chodila, spolužáky to bavilo a pomalu se připravovali na šátkování, čili jmenování pionýrem. Moji rodiče neměli dělnický původ (matčin otec byl buržoazní advokát a otcova matka byla statkářka) a tudíž nesměli studovat na vysoké škole. Možná proto rodiče nechtěli, abych dopadl stejně a tak jsem se nakonec přeci jen stal pionýrem. Za slavnostních fanfár jsem dostal červený šátek, byla to tenkrát velká sláva. Jeden spolužák měl na nohách dokonce sváteční kopačky.
Na schůzky jsem moc nechodil, dokonce se jednou večer u nás doma zastavil náš pionýrský vedoucí , aby rodičům domluvil, že bych se měl polepšit. Vzpomínám si, jak byla matka z tohoto synka kovaných komunistů nešťastná a říkala mi: „Co jen budeme dělat?“ Blížily se přijímací zkoušky na střední školy. Pokud někdo nebyl přijat na střední školu s maturitou, musel jít na učební obor bez maturity. Nebyl jsem sice premiant, ale skončit na učňáku bez maturity se mi tedy rozhodně nechtělo. Kromě úspěšně složených přijímacích testů rozhodoval i dosavadní prospěch a také společenská angažovanost. O známostech ani nemluvě. Vím jen o jednom spolužákovi, který nebyl pionýr a dostal se na prestižní gymnázium. Jeho dědeček byl lidoveckým poslancem ve federálním shromáždění, takže to neměl zapotřebí.
Možná i díky členství v pionýrské organizaci jsem byl přijat na gymnázium. Byl jsem tehdy přešťasten a také trochu namyšlen, neboť gymnázia za bolševika byla elitními školami (některá více a některá méně), kam se nedostal každý, jak je tomu dneska. Automaticky jsem se stal svazákem, tedy členem SSM –Socialistického svazu mládeže. Platil jsem nějaké symbolické členské příspěvky, na schůze jsem nechodil, neúčastnil se žádných akcí. Nikdo se mne neptal, zda chci být svazákem, či nikoliv. Ano, mohl jsem vystoupit a dát tak jasně najevo svůj odpor k režimu. Neudělal jsem to. Stejně jako nikdo ze školy. Jednoduše jsem měl strach a hlavně jsem se chtěl dostat na vysokou školu. Nebýt svazákem a být vysokoškolákem – to nešlo moc dohromady. Na co jsem však pyšný, je skutečnost, že jsem nebyl členem SČSP- Svazu československo-sovětského přátelství. Když se prováděl nábor, tak jsem byl nemocný a pak se na mne nějak zapomnělo. Starší bratr to měl horší – přišla k nim do hodiny soudružka profesorka vyučující ruštinu a zeptala se: „Kdo se NECHCE stát členem SČSP?“ Jedna odvážná studentka zvedla ruku. Ihned se stala terčem nevybíravých otázek typu: „Vy nemáte ráda Sovětský svaz?“
Před přijímacími zkouškami na vysokou školu nás doma navštívila soudružka z uličního výboru KSČ, aby přezkoumala, zda jsem vhodným adeptem na vysokoškolské studium. Docela se zděsila, když zjistila, že nejsem členem SČSP. „Ale v SSM snad jsi, ne?“ Přitakal jsem a soudružka si s ulehčením něco zaškrtla ve svých stranických materiálech. Tak to tenkrát bylo. Nebyl jsem hrdina a pokud jsem někomu svým členstvím v SSM ublížil, tak se omlouvám. Já jsem to tak nemyslel a slibuji, že už to víckrát neudělám.
