Na rodiče těžce nemocných dětí se tiše valí další pohroma. A nejen na ně

Rádi pomůžeme, ale musíte si připlatit. Sociální služby pro těžce nemocné by mohly citelně zdražit. Pro řadu pacientů by to byla vstupenka do ústavní péče. 

Zvládnout domácí péči o těžce nemocné dítě je nepředstavitelně náročné samo o sobě. Chtělo by se napsat, o penězích ani nemluvě. Jenže právě peníze tady hrají často tu nejzásadnější roli. Obvyklý model vypadá tak, že jeden z rodičů přestane pracovat – lépe řečeno, přestane být výdělečně činný – a na plný úvazek se věnuje těžce nemocnému dítěti. Zpravidla k tomu nutně potřebuje alespoň občasnou asistenci specialistů ze sociálních služeb.

Pohledem peněz to znamená: rodinný rozpočet mínus jeden příjem, plus zdravotní pomůcky, plus léky, plus doplatky za sociální služby. 

Sociální služby mají v těchto případech hlavně takzvanou odlehčovací funkci. Na nějaký čas, pár hodin v týdnu, převezmou péči, aby to rodič vůbec měl šanci dlouhodobě zvládnout. Tyto služby nejsou na zbohatnutí, proto jich je obecně nedostatek, ale zadarmo samozřejmě nejsou. Vyhláška MPSV stanovuje maximální možnou částku, kterou si klient – těžce nemocný člověk, pečující rodič – hradí sám. Část hradí stát.

Asociace poskytovatelů sociálních služeb přichází s návrhem, aby se maximální úhrada ze strany klientů zvýšila až o 20%, nejlépe ihned. Dá se to pochopit. Ale stejně to musíme odmítnout. Životní náklady se těžce nemocným a těm, kteří o ně pečují v domácím prostředí, zvednou tak jako tak, stejně jako všem ostatním. Už současné zdražení energií, potravin a služeb bude pro řadu z nich těžko řešitelnou překážkou. Pokud se k tomu ještě zvednou o pětinu náklady na odlehčovací služby povede to k jedinému cíli. Významně se zvedne počet těžce nemocných dětí (i dospělých) v ústavech sociální péče. Tedy přesný opak toho, o co roky usilujeme.

Je to trochu začarovaný kruh. Abychom mohli mít dostatek kvalitních mobilních sociálních služeb, potřebujeme více lidí. Ty získáme, když je v prvé řadě lépe zaplatíme. Ovšem ti, kteří pomoc potřebují, na to z pochopitelných důvodů nemají. Jen pro představu, postižený člověk s úplnou závislostí na cizí pomoci si dnes, se svými příjmy a příspěvky, při hodinové sazbě 130 korun za asistenční službu může tuto péči dovolit necelých pět hodin denně. Časová náročnost péče je přitom někde úplně jinde.

Skutečně vyspělá společnost se pozná mimo jiné podle toho, jak se umí postarat o ty, kteří to sami nemají šanci zvládnout. Kde jinde něž v těchto případech má sehrát roli stát. Ať už navýší úhrady přímo sociálním službám nebo na straně druhé zvedne příspěvky na péči těm, kteří sociální služby nutně potřebují.