Etické dilema náhradního mateřství

Už od základky mi vštepovali, že vědecký pokrok zachrání lidstvo. Až na vysoké jsem ale pochopila, že to může být i opačně. Důkazů v historii už máme mnoho.

I dnes se o řadě nových objevů diskutuje – kam až můžeme zajít s pokusy s kmenovými buňkami, jak moc můžeme zasahovat do našeho genetického kódu nebo zda je technologie neuronových sítí bezpečná. Takové otázky se objevují s rostoucí frekvencí.  Každý další nový objev sebou přináší i nové otázky, a řada těchto otázek se týká více etiky než vědy. Tak je tomu i v případě surogace.

Surogace, neboli náhradní mateřství, spočívá jednoduše řečeno v tom, že žena propůjčí své tělo jiné ženě k těhotenství a porodu jejího dítěte. Mluvíme o genetické matce, z jejíhož vajíčka je dítě uměle počato a náhradní matce, která pomocí umělého oplodnění otěhotní a dítě pro genetickou matku porodí. Záměrem bylo takto pomoci ženám, které z různých zdravotních důvodů dítě odnosit nemohou. Předpokládalo se, že náhradní matka bude někdo ze širší rodiny, a půjde tedy o výpomoc v rámci rodiny. Dnes ale surogace není podmíněna žádnými zdravotními problémy genetické matky, a podmínkou není ani příbuzenská vazba mezi genetickou a náhradní matkou. Genetické matky mohou využít náhradní mateřství z libovolného důvodu. Můžete se dočíst třeba o amerických celebritách, které si tímto, pro ně bezrizikovým způsobem pořídily dítě. Takové zprávy vyvolávají řadu etických otázek: Kdo jsou tyto náhradní matky, pokud nejsou příbuzné genetické matky? Proč takovou zdravotně rizikovou službu nabízejí? Nabízí tuto službu zcela dobrovolně, nebo jsou k tomu dohnány svou ekonomickou situací? Jak jsou ošetřena riziková těhotenství? Co se stane, pokud se narodí postižené dítě a genetická matka ho odmítne převzít do péče? Je v pořádku, že náhradní matky z některých ekonomicky slabších zemí nabízí tyto služby genetickým matkám z bohatších zemí?

Možná jste zaznamenali, že v březnu tohoto roku v Casablance několik desítek právníků, lékařů, psychologů a dalších odborníků z více než sedmdesáti zemí představilo dokument, který nazvali „Mezinárodní deklarace za všeobecné zrušení náhradního mateřství“, a ve kterém žádají, aby bylo náhradní mateřství celosvětově zakázáno. Vycházejí se statistik, které ukázaly, že náhradní matky jsou převážně z nižších příjmových skupin než rodiny, které si u nich děti nechávají odnosit. Argumentují, že zákon nikdy nedokáže realitu dobře ošetřit a ochránit náhradní matky i děti, které takto přijdou na svět.

V první řadě jde o náhradní matku; zda je její jednání skutečně dobrovolné, a zda si je vědoma všech rizik spojených s náhradním mateřstvím. Kdo podstoupil umělé oplodnění, ví, o čem mluvím. Tělo náhradní matky se musí na přijetí cizího oplodněného vajíčka připravit. Nikdo jí nikdy nezaručí, že jí samotné nehrozí zdravotní komplikace jak během těhotenství, tak během porodu. Motivace podstoupit takové strasti za jiného člověka musí být vysoká. Může to být citové příbuzenské pouto mezi sestrami, kdy jedna nemůže mít děti přirozenou cestou. Ale může to být také balíček peněz, který pomůže dostudovat, zbavit se exekutora, uživit vlastní děti nebo emigrovat do jiné země. Které motivy jsou eticky únosné? Jde o jinou nebo stejnou etiku, než kterou uplatňujeme u prostituce, kde jde také o pronájem těla, nebo u darování ledviny za peníze?

A je tu ještě jeden účastník, o jehož právech se vlastně vůbec nehovoří - dítě. Poslední evropské trendy zdůrazňují, že dítě má znát všechny své rodičovské osoby. I na základě těchto tlaků byla v České republice uzákoněna povinnost oznamovat dítěti skutečnost, že je osvojené, do jeho nástupu do školy. Tento trend nyní začíná zasahovat i do situací, kdy bylo dítě počato uměle. Je tlak na zrušení anonymního dárcovství gamet i spermií, a to za všech situací. To znamená, že dítě, které přišlo na svět za pomoci surogace bude muset znát svou náhradní matku, ale také třeba dárce spermatu nebo vajíčka, jak je tomu například v případech, kdy si dítě takto pořídí homosexuální pár. Umíte si představit, že se v tom jako dítě budete dobře orientovat? Jak to ovlivní jeho vnímání vlastní identity a sounáležitosti? Jak to ovlivní jeho pocit stability v rodině?  Může u něj dojít k velké nejistotě ohledně toho, kdo je jeho skutečný rodič. A to ještě nehovoříme o případech zneužití této technologie k obchodu s dětmi. Zní to sice přehnaně, ale situace s Ukrajinou ukázala, že není vždy úplně možné dohledat, kde děti bez doprovodu skončí. A ve světě jsou stále země, kde se může narodit dítě a žádné státní instituce se o něm nedozví.

Považuji proto za správné, že vědci, právníci a další odborníci otevírají tyto otázky. Nikdy bychom se neměli nechat uchlácholit tím, že někomu pomáháme, pokud přesně nevíme za jakou cenu a s jakými dopady na ostatní. A nesmíme zapomenout, že naše práva končí tam, kde se setkávají s právy jiných osob.