Dětský ombudsman? Ano!

Problematikou ohrožených dětí se intenzivně zabývám více než deset let. Troufám si proto říct, potřebujeme dětského ombudsmana.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Neumím s tím bezvýhradně souhlasit. Na situacích, do nichž se řada dětí dostává a které ze své praxe znám, opravdu nic dobrého vidět nedokážu. Nicméně stávající, řekněme patová situace v kanceláři veřejného ochránce práv, by nakonec nějaký pozitivní výstup přinést mohla. 

Nechci se pouštět do hodnocení sporu mezi veřejným ochráncem práv panem doktorem Křečkem a jeho zástupkyní paní magistrou Šimůnkovou. Co mě zajímá a do určité míry trápí jsou dopady této veřejně známé nespolupráce ve vedení instituce. Konkrétně si musím za současné situace klást otázku, kdo se dnes v rámci úřadu veřejného ochránce práv prioritně zabývá právy dětí? Donedávna to byla právě zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková. Z mého pohledu si nevedla vůbec špatně a dokázala tato témata otevírat a překlápět do konkrétní aktivity. Například její snaha řešit v době covidu plošný zákaz přítomnosti blízkých osob (otců) u porodu. Je myslím už dostatečně prokázané, že přítomnost otce u porodu významně posiluje nejen partnerské, ale i rodičovské vazby. Nechci však zabíhat do jednotlivostí, proto jen jeden drobný příklad.

Jde o to, že zástupkyně ombudsmana zbavená prakticky veškeré agendy byla viditelně angažovaná v problematice dětských či rodinných práv. A teď mám pocit, že není náhrada. A co hůř. Ukazuje se, že na podobný lidský konflikt systém veřejného ochránce práv nepamatuje. Takže se může kdykoli opakovat. Proto vítám a podporuji iniciativu za vznik dětského ombudsmana, který by měl mimo jiné jasně vymezený vztah a kompetence s úřadem veřejného ochránce práv. 

Slyším a respektuji i opačné názory. Tedy, že nic takového není třeba. Vždyť přeci máme ombudsmana v rámci Ministerstva školství. Jenže to je pohled, který nevidí do hloubky této problematiky. Je to pohled, který říká, že děti mají problémy hlavně v rámci školy. Ale ve skutečnosti je to přesně naopak! Škola sice dokáže řadu problémů úspěšně eliminovat a řešit, ale ty, které pramení z rodinného zázemí dítěte jsou mimo její působnost. Třeba konfliktní rozvodová řízení, kde se názor dítěte notoricky přehlíží z jedné i z druhé strany, umísťování dětí do náhradní péče bez jejich participace, prošetřování úmrtí dítěte nezávislou komisí, což je v zahraničí běžné, nebo důsledný monitoring služeb pečujících o děti, to vše u nás přímo volá po dětském ombudsmanovi.

Jsem přesvědčená, že by takový člověk měl práce dost a šlo by o mimořádně prospěšnou službu společnosti. Snad této pozici poněkud absurdní situace v kanceláři veřejného ochránce práv dala větší šanci a dětského ombudsmana se v dohledné době dočkáme.