Pochopil-li jsem správně smysl asfaltových, či dlážděných pruhů, šotolinových, či hliněných cest a pěšin v Praze a okolí, označených žlutou cedulkou s emblémem bicyklu, jedná se o cyklostezku. Tedy o dopravní komunikaci určenou pro cyklisty, o kterou se však dělí také s bruslaři, koloběžkáři, chodci, psy a jinou havětí. Pohyb na takové cestě se řídí určitými dopravními pravidly a pak také každý ůčastník provozu by měl být vybaven třemi základními hodnotami. Disciplínou, slušností a pokorou.
Málokdy však tyto vlastnosti na cyklostezce najdete. Každý, kdo se na takové komunikaci někdy ocitl, nejlépe na kole, potvrdí, že pravidla zde nevládnou téměř žádná. Nefunguje elementární slušnost, ohleduplnost ani, a to je neuvěřitelné, vrozený pud sebezáchovy. Prostě přehlídka zhůvěřilosti, arogance, léčení komplexů. Průjezdem takové trasy zažijete drobné příběhy, které byste nevymysleli pro jejich naprostou neuvěřitelnost. Zkusme si některé z těchto nešvarů krátce přiblížit.
Vůbec do této kategorie nepočítám téměřseniory a seniory na procházce. Dokáži totiž pochopit, že v jejich životě fenomén typu cyklostezka nikdy nebyl přítomen a jejich vznik v průběhu podzimu jejich života vůbec nepochopili, nebo nezaznamenali. Je to prostě konečně pěkný chodník podle vody. Mějte jim to za zlé. To jsou ve skupině chodců jiní kofři. Dvě až tři maminky tlačící kočárky vedle sebe, to proto aby verbálně vyřešily palčivé problémy ve společnosti, jsou evidentně na špatném místě. Také početnější rodinky s neposednými, a s nekorigovanými ratolestmi netrefili zrovna pěšinu v lesním porostu.
A jsme u pejskařů. Venčení šelmy na cyklostezce je bezohledné. Frenetický pejsek „na volno“, cyklistova potíž. Mimo zdravý rozum jsou psíci - sice na vodítku, avšak pět metrů dlouhém. Se železnou pravidelností páníček kvačí po pravé straně stezky, mazlíček však čenichá v levém pangejtu. Samonavíjecí vodítko Vám pak tvoří pomyslnou cílovou pásku, v tomto případě nevymodlenou.
Jednotkou nedisciplíny jsou bruslaři. Inlajnisté. Bóvničky, parádičky, kroužení, jízda ve dvojici, nejlépe za ruku, jízda pozpátku a také „hra na Sáblíkovou“, tedy rychlobruslařský styl v předklonu s rukama za zády, v patřičném tempu, pohříchu však s možností rovnající se nule, svůj pohyb zpomalit, neřkuli zastavit. A to je vzhledem k hustotě provozu na cyklostezce velmi nebezpečné, nezodpovědné, hloupé. A pak ty všudypřítomné špunty v uších.
Kapitolou, stojící za zmínku a hlavně zamyšlení, jsou naprosto šílené a nesoudné mladé matky. Na bruslích, opřené o kočárek, neb jim to prozatím příliš nejde, druhé děťátko, ideálně tak tří-čtyřleté na odstrkovadle, třicet metrů od sebe, pejsek na volno, sluchátka v uších. To je fakt nářez. Ignorance reality, přehlídka hlouposti, samolibosti, nezodpovědnosti, tuposti, arogance, nevychovanosti, bezohlednost, stupidita… Třaskavá směsice. Nejhorší ovšem je, že vůbec netuší, že se tady hraje o zdraví a také o život především jejích dětí při, jen trochu, nešťastné konstelaci okolností. Inu, do písmene platí: nic nevědět, je ten nejkrásnější život.
Pokud se pohybujete po pražských cyklostezkách, potkáte zde různé figurky v pohybu i bez něj, na různých zařízeních i pěšmo. Zažijete tady mnohé pochopitelné i věci zcela mimo zdravý rozum a sami dobře Víte, nebo alespoň tušíte, že jízda, dejme tomu, od Vyšehradu na Zbraslav, je vskutku náročná a vyžaduje plné soustředění, pokoru, předvídavost a ohleduplnost.
Je skvělou zprávou, že se v Čechách rozvíjí cyklistika, že přibývají cyklostezky, že kolo žažívá svou konjunkturu. Tento efekt však má také svá negativa. Srážky, nehody, zranění. Ty neodbourá desatero správného uživatele cyklostezky z pera úředníka, nýbrž to, co nám ve společnosti nejvíce chybí. Disciplína.
